Článek
Od modliteb k táborovým kuchyním
Johanna Bormannová, narozená 10. září 1893 ve východopruském Birkenfeldu, vyrůstala ve zbožné katolické rodině a v mládí krátce působila jako misionářka organizace Deutsche Mission. Zlom přišel v roce 1938, kdy pětačtyřicetiletá žena nastoupila do služeb SS jako civilní zaměstnankyně. Jak později vypověděla u soudu, motivací pro ni byly vyšší výdělky. Prvním působištěm se staly kuchyně koncentračního tábora Lichtenburg v Sasku.
Po uzavření Lichtenburgu v roce 1939 přešla Bormannová do nově otevřeného ženského tábora Ravensbrück nedaleko Berlína, kde už nezůstala jen u vaření. Postupně se z ní stala dozorkyně pracovních komand a v květnu 1943 zamířila do Osvětimi.
Přezdívka, která říkala všechno
V osvětimské Březince byla Bormannová přidělena k hlavnímu vyhlazovacímu sektoru komplexu. Navzdory své nízké postavě si rychle vybudovala pověst jedné z nejbrutálnějších strážkyň. Spoluvězeňkyně ji začaly nazývat Lasička a také Žena se psy.
Právě přezdívka odkazující na psy vystihovala to nejděsivější z jejího chování. Podle svědků na osvětimském dvoře pravidelně pouštěla svého velkého německého ovčáka na bezbranné vězně. Bormannová přihlížela, jak její cvičení vlčáci trhají oběti.
Svědkyně Dora Silberbergová vzpomíná na smrt kamarádky
Jedním z nejtíživějších momentů celého procesu bylo svědectví polské vězenkyně Dory Silberbergové. Ta popsala den, kdy její přítelkyně Rachella Silbersteinová nebyla kvůli nemoci schopna pracovat. Bormannová k ní přistoupila a Doru, která se snažila kamarádku omluvit, udeřila pěstí do obličeje tak silně, že jí uvolnila zuby.
Tím ale násilí neskončilo. Dozorkyně poslala na sedící nemocnou dívku svého psa, který ji chytil za nohy a vláčel po celé dílně, dokud neomdlela. Následujícího rána se Dora od strážného dozvěděla, že Rachella zemřela.
Podobných výpovědí zaznělo u soudu víc. Helena Koperová například uvedla, že Bormannová patřila k nejnenáviděnějším osobám v celém táboře, protože ji neustále doprovázelo velké zvíře, které na její pokyn napadalo kohokoliv.
Nahé cvičení a srovnání s prasaty
Psi ovšem nebyli jediným nástrojem zastrašování. Podle vzpomínek přeživších Bormannová jednoho dne přikázala vězenkyním, aby se svlékly donaha a cvičily, přičemž je při tom bila a ponižovala. O ženách, které hlídala, se vyjadřovala s otevřeným pohrdáním. Tvrdila, že jsou na tom hůř než prasata, protože ta aspoň poskytují obživu.
Téma prasat se znovu objevilo na samém konci války. V Bergen-Belsenu, kam Bormannová dorazila v březnu 1945, už nedohlížela na pracovní čety, ale na vepřín s desítkami kusů dobytka. U soudu dokonce připustila, že právě péče o prasata byla v posledních týdnech její hlavní náplní práce. Když se jí soudce zeptal, jestli jí nepřišlo zvláštní, že zvířata dostávala podstatně víc stravy než hladovějící lidé kolem, reagovala s ledovým klidem: prasata prý byla užitečná, protože poskytovala potravu.
Svědectví o útocích psa
Takzvaný Belsenský proces, formálně vedený jako řízení proti Josefu Kramerovi a dalším čtyřiceti čtyřem obžalovaným, začal 17. září 1945 v tělocvičně v severoněmeckém Lüneburgu. Britský vojenský tribunál povolal přes sto svědků, z nichž sto dvacet jedna byli bývalí vězni.
Obhajoba Bormannové stála na prostém popírání. Na přímý dotaz, zda svého psa posílala proti vězňům, odpovídala jednoslabičně záporně. Tvrdila, že zvíře předala důstojníkovi Hartjensteinovi a po většinu období v Březince ho u sebe vůbec neměla. Snažila se také zpochybnit svědectví poukazem na dvě jiné dozorkyně jménem Kuck a Westphal, které podle ní jako jediné vlastnily oficiálně vycvičené psy. Ten její byl prý soukromý mazlíček, na kterého si vězni dokonce hráli.
Soud jí neuvěřil. Celkem jedenáct obžalovaných z procesu dostalo trest smrti. Bormannová byla jednou z nich. Proti rozsudku se neodvolala.
Poslední slova odsouzené číslo šest
Třináctého prosince 1945 se Bormannová belháním vydala k šibenici v hamelské věznici. Bylo jí dvaapadesát let, měřila sotva metr padesát a vážila pouhých 46 kilogramů. Kat Albert Pierrepoint, který ji den předtím zvážil kvůli správnému nastavení mechanismu, později popsal, jak se celá třásla. Její poslední zaznamenaná slova v němčině zněla: „Mám své city.“
Tělo dozorkyně bylo pohřbeno na dvoře věznice. V roce 1954 ho přemístili do neoznačeného hrobu na hřbitově Am Wehl, aby se z místa nemohlo stát poutní místo neonacistů.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Johanna_Bormann
https://www.historydefined.net/johanna-bormann/
https://ww2gravestone.com/people/bormann-johanna/
http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/trial/trial/trialdefencecase/trial_031_bormann.html
https://www.dotyk.cz/magazin/nacisticka-bestie-juana-poustela-na-vezne-psy-o-prasata-pecovala-s-laskou-20201004.html
https://www.dotyk.cz/magazin/nejhorsi-dozorkyne-z-osvetimi-30000902.html
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/bergen-belsen-trial
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/sadistka-ze-stutthofu-mlatila-vezenkyne-drevenou-tyci-222264
https://en.wikipedia.org/wiki/Belsen_trials
Obrázek:
By A similar photo can be found in the Imperial War Museum collection as BU 9682.Originally from en.wikipedia; description page is/was here., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1813879
