Josef Kemr zahrál 150 filmů a zářil jako děda Komárek. Zastal se Havla a odmítl titul od komunistů

Poprvé se před publikum postavil už v jedenácti, když se společně s bratrem Ludvíkem objevil na prknech Vinohradského divadla v operetě Polská krev. Talent nepřehlédl rozhlasový režisér Přemysl Pražský, který mladíka začal obsazovat do rozhlasových pořadů. Josefův otec ale o synovi komikovi ani slyšet nechtěl, a proto musel budoucí herec nastoupit na obchodní akademii a živil se jako číšník, promítač i elektromontér.

Jenže touha po jevišti byla silnější než všechno ostatní, a tak jednoho dne v půl páté ráno Josef z domova utekl ke kočovné divadelní společnosti, čímž se zároveň vyhnul totálnímu nasazení v Německu. Ke kočovným se dostal díky přátelství se svým vrstevníkem Rudolfem Hrušínským, jehož babička provozovala zmíněnou divadelní společnost. Po válce vystřídal několik divadelních scén a v roce 1965 zakotvil v činohře Národního divadla, kde setrval až do smrti. Za tu dobu stihl sto padesát filmových a sto sedmdesát televizních rolí.

Šedesátá léta mu přinesla zlom, když zcela atypicky ztvárnil drsného lapku Kozlíka v historické fresce Marketa Lazarová režiséra Vláčila. O dekádu později ho chtěl režisér Jiří Menzel obsadit do komedie Na samotě u lesa, ale kvůli Kemrově nevyhovujícímu profilu u komunistické moci to vyžadovalo značné úsilí. Nakonec funkcionáře přesvědčil praktickým argumentem: Kemr jako jediný herec uměl obratně mávat kosou a navíc výborně ovládal violu.

Stejný tvůrčí tandem Smoljak a Svěrák ho pak obsadil i jako zmateného studenta Plhu v komedii Marečku, podejte mi pero, která se stala jedním z nejcitovanějších českých filmů vůbec. Televizní diváci si ho ovšem nejvíc zamilovali po boku Jiřího Sováka v seriálu Chalupáři, kde hrál svérázného Bohouše Císaře.

Josef Kemr si po celý život držel jasné hodnoty a za nic na světě by je nezaměnil za přízeň vládnoucí strany. Když mu bylo nabídnuto čestné označení Zasloužilý umělec, napsal odvážný dopis přímo na Ústřední výbor KSČ, v němž ocenění odmítl. Svůj postoj vyjádřil slovy o tom, že na svět přišel bez čehokoli a stejně tak chce odejít, protože si nezvykl líbat ruku, která ho bije.

Problémy s režimem začaly ještě dřív, už v roce 1968, kdy se jako jeden z mála herců veřejně ohradil proti srpnové okupaci. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a na několik let se mu zavřely dveře k filmovým i rozhlasovým nabídkám, pracoval pouze v divadle a televizi. Přestože nebyl režimem preferovaný, ti režiséři, kteří o něj opravdu stáli, si jeho obsazení dokázali u komisí prosadit.

V únoru 1989 Kemr napsal dopis redakci Rudého práva, ve kterém reagoval na hanlivý text nazvaný Kdo je Václav Havel. Ve svém dopise se za celou rodinu Havlů postavil a označil ji za mecenáše české i slovenské filmové a kulturní scény. V tom samém roce připojil svůj podpis pod protirežimní petici Několik vět.

V listopadu pak stanul na pódiu na pražské Letné před statisíci účastníky manifestace Občanského fóra, kde otevřeně podpořil Havla a jeho myšlenky. Svou řeč na Letné zakončil výrokem z Bible: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“

Kemrova víra nebyla jen soukromou záležitostí, ale pronikala celým jeho životem. Byl zásadový člověk s hlubokým katolickým přesvědčením, a právě to z něj na sklonku života udělalo uznávanou morální autoritu. Během divadelních prázdnin, kdy měl jako člen Národního divadla povinnost splnit socialistický závazek, věnoval svůj čas opravování a natírání kapliček podél silnic.

O jeho neskrývané zbožnosti svědčí i vzpomínka režiséra Otomara Krejči, který mu kdysi vyčítal, proč pokaždé při průjezdu kolem kaple smekne klobouk, a žádal ho, ať to dělá alespoň nenápadně. Svým pověstným trabantem, kde bylo volné jen sedadlo řidiče, pravidelně rozvážel po Praze jídlo starým lidem, zatímco zbytek interiéru zabíraly nádoby s polévkami a hlavními chody.

S Rudolfem Hrušínským si Kemr rozuměl od mládí, společně jezdili rybařit na chalupu v jižních Čechách. Jenže na začátku devadesátých let Hrušínský žertem plácl Kemrovu přítelkyni Mariku přes zadeček, což pro zásadového herce znamenalo nepřekročitelnou hranici, a od té doby se ti dva přestali vídat.

Josef Kemr zemřel patnáctého ledna 1995 na rakovinu žaludku, bylo mu dvaasedmdesát let. Hrál do posledního dechu a odmítal, aby se kvůli jeho nemoci zastavilo natáčení čehokoli, co považoval za důležité. Když dnes jeho filmy běží v televizi, připomínají nejen výjimečného herce, ale i člověka, který si za svými hodnotami stál, ať už šlo o violu, kapličku u silnice nebo spravedlnost.

Zdroje

https://www.cojeco.cz/josef-kemr

https://www.magazinelita.cz/clanek/7558-josef-kemr-byl-sveraz-odjakziva/

https://www.kinotip2.cz/clanky/josef-kemr-chalupari-20220716-5781.html

https://www.vira.cz/texty/aktuality/josef-kemr

https://zivotopis.osobnosti.cz/josef-kemr.php

https://www.readzone.cz/josef-kemr-odmitl-pocty-od-komunistu-v-trabantu-vozil-jidlo-po-praze-a-pred-smrti-spal-v-rakvi/

https://www.vlasta.cz/celebrity/josef-kemr-mlady-nemanzelsky-syn-vladimir-smrt-galerie/

https://plus.rozhlas.cz/co-ja-se-nadelal-blbosti-josef-kemr-hral-v-budovatelskych-filmech-ale-take-se-9362013

https://www.forum24.cz/vzpominka-na-josefa-kemra-je-li-nepritel-v-zemi-urozeny-karieru-nedela/

Obrázky

„Josef Kemr ND1989“ by J.Broukal is licensed under CC BY-SA 4.0. Dostupné na https://openverse.org/image/16e552b0-3bee-400d-bf32-cd4b9e3f2e5b?q=josef+kemr&p=2

„Josef Kemr“ by Národní divadlo is licensed under CC BY-SA 4.0. Dostupné na https://openverse.org/image/eea6413a-5260-4b77-86e3-1d09bfb758e7?q=josef+kemr&p=1