Článek
Přesně v deset
Do salonu jsem vešla v deset přesně. Bundu jsem si přehodila přes ruku a v hlavě počítala, kolik mi zbývá času: střih, sušení, cesta domů, převlečení a v poledne být v restauraci na babiččiných narozeninách.
U zrcadla seděla žena, kterou jsem neznala, a měla mokré vlasy. Martina, moje kadeřnice, se na mě jen otočila a kývla bradou na lavici u okna. „Ještě pět minut“ řekla a pokračovala ve stříhání.
Chodila jsem k Martině tři roky a nikdy jsem nečekala déle než deset minut. Vzala jsem si časopis z loňského roku, prolistovala ho a položila zpátky. Ta žena v křesle se smála, něco Martině vyprávěla a Martina se smála s ní. Po dvaceti minutách jsem se šla zeptat, jestli to bude ještě dlouho, protože odpoledne mám rodinnou oslavu. Martina přikývla, že to dodělá. Vrátila jsem se na lavici.
Pár minut, které se protáhly
V deset dvacet jsem si řekla, že to ještě stíhám. V půl jedenácté jsem začala počítat, kolik času mi zbývá na cestu. Žena v křesle měla na hlavě fólii, Martina jí míchala barvu a povídaly si o dovolené u moře. Řekla jsem si, že scénu udělám, až to bude nutné, a zatím to nutné nebylo.
V tři čtvrtě na jedenáct přišla další zákaznice. Objednaná byla na jedenáct, ale Martina jí řekla, ať chvilku počká, že se to posune. Ta žena se podívala na mě, pak na křeslo a sedla si na druhou lavici. Martina jí neřekla nic dalšího. Kdybych v tu chvíli odešla, musela bych hledat jiný salon bez objednání a na to jsem neměla čas ani klid. Zůstala jsem.
Vstala jsem a šla k Martině. Řekla jsem jí, že v poledne musím být v restauraci a že potřebuju odejít nejpozději v půl dvanácté. Martina se na mě podívala, řekla, že to stihneme, a omluvila se. Její kamarádka odešla v jedenáct.
Rychlovka v křesle
Posadila mě do křesla v pět minut po jedenácté. Umyla mi vlasy, ostříhala špičky a začala mi je sušit. Řekla jsem jí, že bych chtěla vyfoukat vlny, protože na oslavu jdu v šatech. Martina přikývla, ale v tu chvíli se jí ozval telefon. Zvedla ho, něco řešila s dodávkou a pak se omluvila, že má v půl dvanácté další zákaznici, kterou nemůže odsunout.
Vlasy mi prosušila jen tak zhruba, aby nebyly mokré. Podívala jsem se do zrcadla a viděla jsem, že to není účes, se kterým bych chtěla jít mezi lidi. Martina pokrčila rameny a řekla, že to teď musí stačit. Za střih a sušení jsem zaplatila stejně jako jindy.
Otázka u kasy
Platila jsem kartou. Martina naťukala plnou částku, bez slevy, a podala mi terminál. Podepsala jsem účtenku a ona se zeptala, kdy si mě má zase objednat.
„Žádný další termín,“ řekla jsem. „Zákaznice, kterou můžete odsunout kvůli kamarádce, se podruhé nevrací.“
Martina zůstala stát s rukou na pultu. Začala něco říkat o tom, že to bylo výjimečně, že kamarádka měla problém a že se to už nebude opakovat. Nevysvětlovala jsem jí nic. Vzala jsem si bundu, poděkovala za střih a odešla.
Novou kadeřnici jsem si našla až o tři týdny později, přes aplikaci, kde se termíny potvrzují samy a kde je vidět, kolik lidí je objednaných před vámi. Objednala jsem se na sobotu dopoledne a přišla jsem o deset minut dřív. Tentokrát jsem čekala tři minuty, protože přede mnou skutečně seděla žena, která byla objednaná.
Oslava s pachutí
Domů jsem dorazila ve dvanáct, převlékla se a do restaurace přijela ve tři čtvrtě na jednu. Oslava začínala v poledne. Teta se mě hned zeptala, jestli jsem se nestihla učesat. Babička mě objala a řekla, že jsem stejně hezká, ale mně to bylo trapné.
