Článek
Z ministranta gestapákem
Nikolaus „Klaus“ Barbie spatřil světlo světa roku 1913 v Bad Godesbergu, malém městečku poblíž Bonnu. Vyrůstal v rozvrácené rodině. Jeho otec pracoval jako učitel, z první světové války se ale vrátil jako člověk závislý na alkoholu. Když v roce 1933 otec zemřel, mladý Barbie se musel vzdát plánů na studium teologie.
Přestože disponoval talentem na jazyky a plynule komunikoval francouzsky, německy i španělsky, kariéru akademika vyměnil za službu nacistickému režimu. V září 1935, ve svých dvaadvaceti letech, vstoupil do elitní jednotky SS a začal se školit u bezpečnostní služby SD, zpravodajské složky nacistické strany.
Hôtel Terminus se stal synonymem hrůzy
Po obsazení Nizozemska v roce 1940 působil Barbie v Amsterdamu, odkud ho v roce 1942 přeložili do Francie, nejprve do Dijonu a posléze do Lyonu, centra francouzského odboje. V Lyonu si devětadvacetiletý důstojník gestapa zřídil velitelství v hotelu Terminus, který se rychle stal symbolem teroru. Na rozdíl od jiných gestapáků vedl výslechy osobně a sázel přitom na elektrické šoky.
Při mučení kombinoval obušky, ledové koupele, vařící vodu i zavěšování obětí hlavou dolů. Simone Lagrangeová, které bylo v té době pouhých třináct let, si pamatovala, jak se na ni nejprve s úsměvem podíval a vzápětí ji udeřil do obličeje.
Odbojový vůdce, který nepromluvil
Za dobu svého působení nechal Barbie poslat do vyhlazovacích táborů kolem sedmi a půl tisíce osob včetně žen a dětí, z nichž většina zahynula. Historikové odhadují, že jeho činnost stála život celkem asi čtrnáct tisíc lidí.
Nejznámější Barbieho obětí se stal Jean Moulin, muž, kterému se podařilo sjednotit roztříštěné skupiny francouzského odboje pod vedením Charlese de Gaulla. Moulin padl do pasti v červnu 1943 v lyonském předměstí Caluire, kde gestapo využilo informátorů. Přes kruté mučení neprozradil žádné jméno ani kontakt a osmého července 1943 cestou do Německa zemřel na následky zranění. Hitler Barbieho za dopadení Moulina osobně vyznamenal Železným křížem první třídy.
Ranní razie, ze které se děti nevrátily
Jedním z nejtemnějších momentů Barbieho lyonského působení byla razie z dubna 1944 na dětský úkryt v odlehlé vesnici Izieu, kde židovská organizace na pomoc dětem schovávala čtyřiačtyřicet chlapců a dívek ve věku od čtyř do sedmnácti let. Všechny zajatě děti skončily v plynových komorách nacistického tábora Osvětim.
Čestný muž, jak ho viděla americká rozvědka
Po skončení války se Barbie ukryl v americké okupační zóně v Německu. Od roku 1946 žil pod falešným jménem v okolí Marburgu a spolupracoval s dalšími bývalými nacisty. V roce 1947 americký důstojník kontrarozvědky Robert S. Taylor o Barbiem napsal, že jde o čestného člověka, neochvějného antikomunistu a idealistu.
Spojené státy tak namísto zatčení začaly hledaného válečného zločince využívat jako svého agenta CIA a CIC proti sovětskému vlivu v Evropě. Když Francie požádala o jeho vydání, americká strana tvrdila, že o jeho pobytu nic neví, protože se bála odhalení vlastních zpravodajských sítí.
Vlak do Salcburku s padělanými dokumenty
Začátkem března 1951 nastoupili dva důstojníci CIC spolu s Barbiem, jeho ženou Regine a dvěma malými dětmi na vlak z Augsburgu do Salcburku. V italském přístavu Janov je přivítal chorvatský kněz Krunoslav Draganovič, který rodině na účet americké armády zajistil falešné cestovní doklady.
Tato úniková trasa, známá jako „krysí stezka“, původně sloužila k přepravě sovětských přeběhlíků, ale Barbie se stal nacistickým zločincem, kterému po ní pomohli uniknout přímo Američané.
Agent Orel v řadách západoněmecké rozvědky
Pod falešným jménem Klaus Altmann žil Barbie v Bolívii celé tři desítky let a těšil se výsadnímu postavení mezi tamní vládnoucí elitou. V padesátých letech ho francouzské soudy dvakrát odsoudily v nepřítomnosti k trestu smrti, ovšem rozsudky zůstaly na papíře.
Barbie se navíc roku 1965 stal placeným agentem západoněmecké zpravodajské služby BND pod krycím označením Adler, tedy Orel, a za měsíční odměnu pět set západoněmeckých marek dodal svým nadřízeným nejméně pětatřicet zpráv.
Konec útěku po třiatřiceti letech
V roce 1971 ho v Bolívii vypátrali francouzští lovci nacistů, manželé Serge a Beate Klarseldovi. Diktátor Hugo Banzer sice odmítl Barbieho vydat, ale po pádu jeho režimu nová demokratická vláda v únoru 1983 konečně souhlasila s extradicí. Soud v Lyonu, který začal jedenáctého května 1987, se stal obrovskou mediální a společenskou událostí. Čtvrtého července 1987 porota Barbieho uznala vinným ze zločinů proti lidskosti a odsoudila ho na doživotí.
Spojené státy se v roce 1983 Francii oficiálně omluvily za to, že hledanému válečnému zločinci pomohly uniknout spravedlnosti na více než tři desítky let.
Barbie zemřel na rakovinu v lyonské věznici v září 1991. Bylo mu sedmasedmdesát let. Jeho případ dodnes připomíná, jak snadno dokáže pragmatická politika studené války přehlédnout nejhorší zločiny, pokud se jejich pachatel stane užitečným.
Zdroje
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/nikolaus-klaus-barbie-the-butcher-of-lyon
https://allthatsinteresting.com/klaus-barbie
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/klaus-barbie-izieu-childrens-home
https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/klaus-barbie-butcher-lyon.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Klaus_Barbie
https://www.ebsco.com/research-starters/history/klaus-barbie
https://www.archives.gov/iwg/research-papers/barbie-irr-file.html
https://historynet.com/how-an-international-criminal-helped-bring-nazi-fugitive-klaus-barbie-to-justice/
https://www.ebsco.com/research-starters/history/barbie-tried-nazi-war-crimes
Obrázky
Autor: Section de recherche de la Gendarmerie nationale de Lyon – Archives du département du Rhône et de la métropole de Lyon, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=75944963
