Článek
Skvrna nad schodištěm se zvětšovala
Staré nádobí jsem začala kupovat po smrti manžela. Nešlo mi o investici. O víkendech jsem sedla do autobusu, dojela do menšího města a prošla bazary i bleší trhy. Domů jsem se vracela s hrnkem bez podšálku, miskou s otlučeným okrajem nebo talířem, který se mi prostě líbil. Syn Pavel tomu říkal moje porcelánová turistika. Já tvrdila, že je levnější než lázně.
Pak se na stropě nad schodištěm objevila mokrá skvrna. Pokrývač našel popraskané tašky, shnilou část bednění a problém kolem komína. Provizorní oprava vydržela první déšť, při druhém se skvrna protáhla až ke světlu. Nabídka na novou střechu byla 238 tisíc korun. Měla jsem něco našetřeno, ale po zaplacení by mi nezůstala téměř žádná rezerva. Pavel navrhoval úvěr a zároveň opakoval, že bych měla prodat dům. Ani jedno jsem nechtěla. Pojišťovna uznala jen část škody kolem komína. Zbytek označila za následek stáří střechy a běžné údržby. Každé další čekání navíc zvyšovalo cenu, protože pokrývač nemohl slíbit, kolik trámů najde shnilých po odkrytí tašek. Potřebovala jsem rozhodnout dřív, než přijde podzim.
V ložnici jsem při silném dešti odsunovala skříň od vlhké zdi.
Talíř stál méně než oběd
V té době jsem zajela do bazaru v průjezdu. Majitel vyložil na zem krabici nádobí z vyklízeného bytu. Mezi těžkými květovanými talíři ležel jeden lehký, krémový, s černými linkami a dvěma zelenými obdélníky. Nebyl krásný obvyklým způsobem. Vypadal spíš jako malý plán města. Stál sto osmdesát korun.
Doma jsem ho umyla a otočila. Pod glazurou byl nepravidelný modrý trojúhelník a vedle něj číslo psané tenkým štětcem. Značku jsem neznala. Vyfotila jsem ji do sběratelské skupiny, ale místo obvyklých dohadů mi během hodiny napsali tři lidé, ať talíř nedávám do myčky a obrátím se na odborníka. Jeden tvrdil, že podobné kusy vznikly v malé české dílně ve dvacátých letech a většina série se nedochovala.
Odhad jsem četla třikrát
Aukční síň chtěla talíř vidět osobně. Vzala jsem si na cestu pevnou krabici a seděla ve vlaku s batohem na klíně jako s dortem. Expertka zkoumala glazuru lupou, porovnávala značku s katalogem a měřila vzdálenosti mezi linkami. Potom odešla pro kolegu. Jejich ticho mě znervózňovalo víc než kdyby se zasmáli.
Talíř patřil do krátké zkušební série, která se nevyráběla běžně. Stejný dekor byl známý jen z černobílé fotografie jídelny jednoho zaniklého penzionu a ze dvou kusů v soukromých sbírkách. Můj talíř měl drobný škrábanec, jinak byl neporušený. Předběžný odhad zněl 260 až 320 tisíc korun. Zeptala jsem se, zda si nespletli koruny s nějakou starou měnou.
Nejtěžší nebylo rozhodnout o ceně
Pavel chtěl talíř okamžitě prodat. Já ho týden přenášela mezi skříní a kuchyňským stolem. Připadala jsem si směšně. Nebyl po babičce ani po manželovi, neměla jsem s ním jedinou rodinnou vzpomínku. Přesto představoval všechny soboty, kdy jsem po ovdovění dokázala vstát, vyjít mezi lidi a těšit se na něco malého. Kdybych ho prodala, jako bych připustila, že moje radost měla nakonec jen cenovku.
Rozhodl další déšť. Do kýblu na schodech kapala voda a já při každém úderu slyšela částku za nové bednění. Talíř jsem svěřila do aukce s minimální cenou, která by po odečtení provize pokryla opravu. Bazar jsem navštívila znovu a majiteli řekla, co bylo v krabici. Čekala jsem výčitku. Jen si sundal brýle a řekl, že při výkupu ocenil celou směs, ne jednotlivé kusy. Odmítl peníze, které jsem mu nabízela navíc, ale nechal si poslat fotografii do své kroniky obchodu.
Na polici zůstalo prázdné místo
V aukci se přihazovalo po telefonu i přes internet. Přenos jsem po několika minutách vypnula, protože se mi třásly ruce. Talíř se prodal za 347 tisíc korun. Po provizi mi zůstalo dost na střechu, nový okap a malou rezervu. Práce skončily v listopadu, dva dny před prvním sněhem. Když začalo tát, chodila jsem kontrolovat strop a poprvé po měsících zůstal suchý.
Ve skříni jsem nechala místo, kde talíř stál. Ne jako pomník ztracenému pokladu, ale jako brzdu. Dřív jsem kupovala skoro všechno, co bylo levné a opuštěné. Teď si z výletu přivezu nanejvýš jeden kus a jen tehdy, když ho chci používat. Z několika misek jím snídani, v otlučeném džbánu mám vařečky.
Pavel se stále směje, že jsem střechu zaplatila talířem. Má pravdu, jen ne celou. Zaplatily ji i roky, kdy jsem se dívala pozorně na věci, které ostatní přehlédli. Nejvzácnější kus už nevlastním. Když ale za deště sedím v kuchyni a voda zůstává venku, nelituji toho.
