Článek
Červená nálepka na víku
V pátek ráno jsem táhl popelnici před dům jako každý druhý týden. Sotva se pohnula. Kolečka se bořila do štěrku a uvnitř něco tvrdě drhlo o stěny. Když jsem zvedl víko, pod dvěma našimi pytli ležely kusy omítky, rozbité dlaždice a šedý prach. Hned vedle nás zrovna soused Mirek boural starou kuchyň.
Než jsem se stačil vrátit z práce, nádoba stála pořád plná. Na víku svítila červená nálepka, že obsahuje stavební odpad a svoz ji odmítl. Manželka už mezitím položila další pytel vedle ní, protože ho neměla kam dát. Za tři dny měly přijet děti s vnoučaty a já nechtěl vítat návštěvu hromadou odpadků u branky.
Mirek se během rekonstrukce několikrát ptal, zda nám nevadí hluk, a já pokaždé řekl, že pár dnů vydržíme. Dokonce jsem jeho dělníkům půjčil prodlužovací kabel. O to víc mě zarazilo, že se nikdo nezeptal na nádobu stojící sotva dva metry od jejich dodávky. Nešlo ji splést s kontejnerem. Na boku měla naše číslo domu.
Soused vinil svoje dělníky
Zazvonil jsem u Mirka. Přiznal, že suť je z jeho kuchyně, ale tvrdil, že ji do mé nádoby naházeli dělníci bez jeho vědomí. Prý jim jasně řekl, aby všechno odvezli. Nabídl mi, že se jich v pondělí zeptá. Jenže svozová firma mi po telefonu oznámila, že další řádný termín je až za čtrnáct dní. Mimořádný výjezd a vyčištění nádoby by stály skoro devět set korun.
Mirek pokrčil rameny. Podle něj jsem měl účet poslat firmě, která rekonstrukci dělala. Název firmy mi však neřekl, protože zakázku sjednával s jedním řemeslníkem přes známého. Začal jsem chápat, že pondělní rozhovor má hlavně oddálit chvíli, kdy bude muset někdo vzít lopatu.
Navrhl jsem, že suť společně přendáme do pevných pytlů a on ji odveze do sběrného dvora. Odpověděl, že má poraněná záda a auto plné skříněk. Když jsem připomněl, že moje záda ani auto nejsou součástí jeho rekonstrukce, urazil se. Řekl, že kvůli jedné popelnici dělám zbytečné dusno mezi sousedy.
Pytle zůstaly před jeho vraty
V sobotu ráno jsem koupil čtyři pytle na suť a rukavice. Nechtěl jsem čekat, až začnou vedle nádoby přibývat naše odpadky. Při přendávání se jeden kus dlaždice protrhl skrz pytel a rozřízl mi dlaň. V tu chvíli jsem přestal mít chuť zachraňovat Mirkovi pohodlný víkend.
Pytle jsem postavil ke zdi na své straně a poslal mu fotografii s jedinou větou: do večera potřebuji vědět, kam je odveze. Nevyhrožoval jsem policií ani obcí. Napsal jsem také, že mimořádný svoz objednám na své jméno, pokud mi předem pošle peníze. O hodinu později přišla odpověď, že ho vydírám cizí chybou.
Odpoledne se u jeho domu objevila dodávka. Dva muži nesli z kuchyně další pytle a automaticky zamířili k mému chodníku. Postavil jsem se k popelnici a zeptal se, kam vezou starou suť. Jeden ukázal na Mirka a řekl, že jim minulý den poradil použít „tu prázdnou hnědou nádobu vedle“. Mirek stál ve dveřích a všechno slyšel.
Kontejner přijel ještě týž den
Hádka, kterou jsem čekal, nepřišla. Mirek chvíli mlčel, potom dělníkům řekl, aby moje pytle naložili. Ukázalo se, že si chtěl ušetřit malý kontejner, protože podle jeho odhadu už zbývalo vybourat jen pár dlaždic. Dělníci ho však upozorňovali, že běžná popelnice takovou váhu neunese. To mi předtím neřekl.
Ještě ten den objednal kontejner na stavební odpad. Za mimořádný svoz mé nádoby zaplatit nechtěl; tvrdil, že po vyndání suti ji přece mohou vyvézt v běžném termínu. Já už ale měl u domu čtyři pytle komunálního odpadu a další týden před sebou. Objednal jsem výjezd sám a poslal mu účtenku. Uhradil mi polovinu s poznámkou, že zbytek je cena za moji netrpělivost.
Nevracel jsem platbu ani se o ni dál nepřel. Čtyři sta padesát korun mě štvalo, ale další týden dohadování by mě stál víc času. Na víko jsem připevnil jednoduchý zámek a klíč pověsil v předsíni. Není to pohodlné a po každém svozu ho musím znovu nasadit.
Přes plot si už nic neslibujeme
Mirkova kuchyň je hotová. Když se potkáme, pozdravíme se, někdy prohodíme větu o počasí. Dřív jsme si půjčovali žebřík, hadici nebo kolečko. Teď si každý vystačíme se svým. Nejde jen o peníze za odvoz. Dodnes si pamatuji, jak snadno mi vysvětloval, že chybu udělali dělníci, dokud jeden z nich neřekl pravý opak přímo před ním.
Červenou nálepku jsem z víka sloupl, ale zámek tam zůstal. Pokaždé, když klíčkem otočím, připadám si trochu směšně. Popelnice není rodinné stříbro. Přesto je to moje každodenní povinnost, moje platba a nakonec i moje jméno na účtu. Mirek chtěl ušetřit za svůj odpad a bez ptaní mi přenechal nejen suť, ale i následky. Ty už mu znovu odemykat nebudu.
