Článek
Začátek problému
Bydlíme s manželem na kraji malé obce. Máme velký pozemek, který jsme si celý oplotili. Plot není nijak vysoký, ale jasně vymezuje hranici. Přesto lidé začali přes náš pozemek chodit, jako by to byla veřejná cesta. Zpočátku jsme si říkali, že to nic není. Jednou prošel soused, podruhé nějaké děti. Jenže postupně to začalo být na denním pořádku. Dokonce jsme párkrát našli na trávě odpadky a vyšlapaný pruh trávy.
Marné domluvy
Nejprve jsme se snažili situaci vyřešit po dobrém. Když jsme někoho načapali, slušně jsme ho poprosili, aby tudy už nechodil. Většina se jen usmála a odpověděla, že je to nejkratší cesta k potoku. Někteří se dokonce urazili a tvrdili, že tam přece vždycky chodili. Jenže ten pozemek jsme koupili my a dali jsme do něj spoustu peněz. Chtěli jsme mít klid a soukromí.
Kamery jako poslední možnost
Po několika měsících jsme si řekli, že takhle to dál nejde. Pořídili jsme na doporučení známého dvě malé kamery a nainstalovali je tak, aby zabíraly cestu, kterou lidé používali. Nechtěli jsme nikoho špehovat, jen mít důkaz, že přes náš pozemek skutečně chodí. Během prvních dvou týdnů jsme měli desítky záznamů. Většina lidí si ani nevšimla, že kamery jsou nad brankou.
Zásah úřadů
Se všemi záznamy jsme šli na obecní úřad. Tajně jsem doufala, že si nás vyslechnou a něco s tím udělají. A opravdu, starosta se tvářil překvapeně, když viděl, kolik lidí si z naší zahrady udělalo veřejný chodník. Úřad vyvěsil oznámení, že jde o soukromý pozemek a že vstup je zakázán. Dokonce poslal několik lidí, aby s námi prošli hranice a potvrdili, že jsme v právu.
Klid po bouři
Od té doby máme klid. Občas někdo projde po kraji plotu a nahlas si povzdechne, ale většina lidí si našla jinou cestu. Já jsem si uvědomila, že někdy prostě nestačí jen prosit. Je potřeba mít důkazy a nebát se je použít. Dnes už se můžu v klidu posadit na zahradě a vím, že kolem mě nebudou pochodovat cizí lidé.
