Článek
První signály problému
Když jsme s manželem koupili náš dům, těšili jsme se hlavně na klid a soukromí. Pozemek byl oplocený a vedla k němu příjezdová cesta, která patřila výhradně nám. Brzy jsme si ale všimli, že lidé z vesnice chodí přes náš pozemek, jako by šlo o zkratku. Nejdřív jsem si říkala, že to není nic hrozného, když se tam jednou za čas mihne soused. Jenže postupně se z toho stala běžná trasa pro půlku vesnice.
Stoupající nervozita
Nešlo jen o to, že lidé chodili přes soukromý pozemek. Někdy nechávali odpadky, někdy se zastavili a nahlíželi k nám do oken. Děti běhaly po zahradě, kde jsme měli záhony, a občas něco poničily. Cítila jsem se čím dál víc nepříjemně, protože jsem vlastně nikdy nevěděla, kdy se objeví cizí člověk pár metrů od našeho domu. Manžel byl zpočátku klidnější než já, říkal, že to třeba časem přejde, ale nepřešlo. Naopak se to ještě zhoršovalo.
Rozhovory se sousedy
Několikrát jsme to zkusili řešit osobně. Zastavili jsme pár lidí a slušně je požádali, ať chodí jinudy. Reakce byly různé. Někdo se omluvil a slíbil, že už tudy chodit nebude. Jiní se na nás dívali, jako bychom byli ti špatní, protože jim přece bereme cestu, na kterou jsou zvyklí. Jeden starší pán mi dokonce řekl, že přes ten pozemek chodil už jeho otec a že se s tím prostě musíme smířit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že dobrá vůle tady nepomůže.
Instalace kamer
Rozhodli jsme se proto pro radikálnější krok. Na doporučení známého jsme nainstalovali bezpečnostní kamery. Nešlo o to někoho špehovat, ale o to mít důkaz, že lidé skutečně porušují naše soukromí. Když jsem poprvé viděla záznamy, bylo mi až úzko. Prakticky celý den tam proudili lidé, a to nejen místní, ale i cizí, kteří se asi naučili chodit tudy, protože to byla kratší trasa.
Kontakt s úřady
S videi jsme šli na obecní úřad. Nebylo mi to příjemné, protože jsem věděla, že tím proti sobě poštveme část vesnice, ale už jsme neviděli jinou možnost. Úřednice byla vstřícná, podívala se na záznamy a řekla, že je to jasný důkaz. O několik dní později jsme dostali potvrzení, že cesta není v žádném registru vedena jako veřejná a že máme plné právo ji chránit. Úřad vydal oznámení, že vstup přes náš pozemek je nepovolený a že ho musí lidé respektovat.
Atmosféra ve vesnici
Od té chvíle se naše vztahy se sousedy změnily. Někteří nás podporovali, chápali, že chceme jen soukromí. Jiní se na nás začali dívat skrz prsty a cítila jsem jejich nespokojenost. V obchodě se šeptalo a já věděla, že mluví o nás. Občas jsem si připadala, jako bych udělala něco špatného, ale pak jsem si znovu vzpomněla na ty chvíle, kdy se mi po zahradě procházeli cizí lidé, a hned jsem si byla jistá, že jsme postupovali správně.
Dnešní situace
Dnes už je to mnohem lepší. Kamery zůstaly, lidé si našli jiné cesty a většina pochopila, že naše rozhodnutí je konečné. Někdy to sice skřípe při sousedských setkáních, ale doma mám klid a vím, že se nám nikdo nebude bez dovolení procházet pod okny. Je zvláštní, jak taková věc dokáže rozdělit lidi, kteří spolu jinak žijí roky v jedné vesnici. Ale když se teď ráno podívám z okna a vidím prázdnou zahradu, říkám si, že ten boj za trochu soukromí stál za to.
