Článek
Neděle měla svůj přesný čas
K mamince jsem jezdila kolem jedenácté, cestou koupila pečivo a domů se vracela po třetí. Ona vždycky vařila, přestože jsem ji prosila, ať kvůli mně nic nechystá. Když jsem nabídla, že přivezu hotové jídlo, odpověděla, že snad ještě zvládne udělat polévku. Po obědě jsme umyly nádobí a ona se vyptávala na děti. Poslední dobou však během mé návštěvy častěji sedala k oknu a promnula si záda. Myslela jsem, že je prostě unavená.
Jednou položila na stůl jen čaj a řekla, že bych nemusela jezdit každou neděli. „Máš taky svůj život,“ dodala. V tu chvíli jsem cítila úlevu, za kterou jsem se hned zastyděla. Neděle jsem měla ráda, ale také jsem si kvůli nim odkládala výlety a návštěvy u přátel. Zeptala jsem se, jestli jí stačí, když si zavoláme a domluvíme se podle chuti. Přikývla. Cestou domů jsem ještě bratrovi napsala, že rušíme pravidelný oběd. Odpověděl jen palcem nahoru.
Volnější neděle nebyly volné pro každého
První víkend jsem jela s mužem na chalupu. Mamince jsem volala v sobotu, protože v neděli tam nemáme dobrý signál. Příští týden jsem měla službu v knihovně a nabídla jí středeční kávu. Nechtěla, čekala na opraváře pračky. Potřetí jsem zavolala v neděli ráno. Řekla, že čte a že si ráda odpočine. Nepřipadalo mi správné přesvědčovat ji k návštěvě, kterou sama odvolala.
Za další dva týdny mi zavolal bratr. Byl rozzlobený dřív, než jsme se pozdravili. Maminka mu prý opakovaně říká, že na ni nemám čas, a ptá se, zda jsme se nepohádaly. Vysvětlila jsem naši domluvu. Bratr se zarazil. Jemu maminka řekla, že přestala vařit velké obědy, aby mě neobtěžovala, a že jsem si to vyložila jako pozvání nejezdit vůbec. „A byl jsi za ní?“ zeptala jsem se. Přiznal, že ne. Posílal jí zprávy a mně si telefonicky stěžoval, že chodím málo. Najednou jsme oba mluvili o jejích nedělích, ale ani jeden s ní neseděl u stolu. Připomněla jsem mu zprávu, kterou jsem mu po naší domluvě poslala. Řekl, že z ní pochopil jen konec pravidelných obědů, ne to, že maminka čeká na jiný způsob setkávání. To jsem z ní ale nepochopila ani já. Bratrovi jsem slíbila, že za ní zajedu, a požádala ho, aby příště podobnou výčitku nejprve probral s ní.
Zeptala jsem se jí bez prostředníka
V úterý jsem za maminkou zajela po práci. Otevřela v domácím svetru a v kuchyni měla rozložené vyšívání. Nepřišla jsem kontrolovat, co řekla bratrovi. Chtěla jsem vědět, jaké návštěvy opravdu chce. Nejdřív opakovala, že nemám kvůli ní měnit plány. Když jsem jí řekla, že žádný plán ten večer nemám, přinesla druhý hrnek. Teprve u čaje připustila, že nedělní obědy ji vyčerpávaly. Připadala si jako hostitelka, která mě nesmí odbýt chlebem a sýrem. Když jsem ale přestala jezdit, chybělo jí naše povídání.
Zeptala jsem se, proč mi to nenapsala. „Už jednou jsem ti řekla, abys nemusela,“ odpověděla. Čekala, že přijedu sama od sebe, třeba jen na chvíli. Já jsem si její větu vyložila doslova, ona v ní slyšela zkoušku mého zájmu. To mě naštvalo. Řekla jsem jí, že nedokážu poznat rozdíl mezi přáním a zkouškou, když mají stejná slova. Maminka se bránila, že bratrovi nic zlého neříkala. Věřím, že si jen posteskla. Zároveň už věděla, že ten stesk dorazil ke mně jako výčitka.
Přišla jsem na hodinu a odešla včas
Navrhla jsem, že se budeme vídat bez nedělního oběda. Jednou u ní, jindy u mě, někdy jen na procházce kolem bloku. Ať mi řekne přímo, pokud chce společnost. Maminka namítla, že nechce žadonit o návštěvu. Připomněla jsem jí, že já se také ptám, jestli mohu přijet. Nakonec mi řekla, že jí chybí úterní večery, kdy bývá doma po nákupu. Domluvily jsme se na dalším týdnu. Bratrovi zavolala sama; nepřeposlala mi obsah hovoru, jen řekla, že se s ním dohodla na sobotní procházce.
Následující úterý jsem přinesla dvě malé zákusky. Maminka se omlouvala za neuklizený stůl a chtěla stavět vodu na polévku. Poprosila jsem ji, ať si sedne. Vyšívání odsunula jen o kousek a ukazovala mi místo, kde se jí zamotaly nitě. Po hodině jsem vstala, ačkoli mě lákala zůstat déle. Byla už unavená a já potřebovala vyzvednout syna. Tentokrát jsme to obě řekly nahlas. Ve čtvrtek mi sama zavolala, jestli se v sobotu nepotkáme před knihovnou. Nemohla jsem. Přijala to bez povzdechu a navrhla další den. Když jsem o tom večer řekla bratrovi, neptal se, kolikrát jsem ten týden přijela. Sdělil mi, že na sobotní procházku s maminkou skutečně šel. O jejich hovoru jsem se dál nevyptávala. Stačilo mi, že už nám žádný z nich neposílá zprávy za toho druhého.
