Článek
Talíř na stole
Vrátila jsem se z odpolední směny a v kuchyni na stole stál talíř s buchtami. Petr seděl u kávy a ani se nepodíval, když jsem vešla. Řekl, že buchty přinesla Jana z vedlejšího bytu. A že jí dal heslo na naši Wi-Fi.
Nechápala jsem, co tím myslí. Jana se nastěhovala před měsícem. Potkala jsem ji na chodbě, pozdravila, prohodila pár slov o tom, jak je ten dům starý a že topení dělá randál. Nic víc. Petr ji znal stejně jako já. Tak proč by jí dával heslo? A proč mi to neřekl?
Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně. Pokrčil rameny a řekl, že se ptala, jestli u nás není volná síť, že jí ještě nezavedli internet. Tak jí pomohl. Nemyslel na to, že by mi to měl říct. Odešla jsem do ložnice a zavřela dveře. Necítila jsem se uraženě kvůli Wi-Fi. Šlo mi o to, že se rozhodl za nás dva.
Buchty každý druhý den
Jenže Jana začala nosit buchty pravidelně. Vždycky je přinesla jen Petrovi. Zaklepala, předala talíř, řekla, že je to za internet, a zmizela. Mně řekla dobrý den, ale jinak se bavila jen s ním. Petr se vždycky usmál a řekl, že je to milé. Talíř postavil na stůl a šel si po svém.
Začalo mi to lézt na nervy. Vadilo mi, že si Jana našla cestu do našeho bytu, ale mluvila jen s Petrem. Jako bych tam ani nebyla. Jednou jsem přišla domů a Jana seděla v kuchyni. Petr vařil kávu a ona se smála něčemu, co říkal. Když mě uviděla, ztichla a rychle se zvedla, že už musí.
Večer jsem si stěžovala Petrovi. Řekla jsem mu, že mi to není příjemné. Že si nepřeju, aby k nám Jana chodila, když tam nejsem. Petr se na mě podíval a řekl, ať to neřeším. Že je to sousedka a že je jen slušný. Že buchty jsou její dík. Nechala jsem to být, ale naše Wi-Fi začala být pomalá. Večer se mi nenačítala videa, která jsem si chtěla pustit. Zjistila jsem, že se k nám připojilo další zařízení. Jana sledovala filmy a vedla videohovory. Petr to věděl. Prý se ho na to ptala, jestli to nevadí.
Co je na tom špatně?
Rozhodla jsem se, že si s Janou promluvím. Nechtěla jsem konflikt, ale potřebovala jsem, aby to přestalo. Zašla jsem k ní odpoledne. Otevřela mi v teplácích a s mokrými vlasy. Vypadala překvapeně, ale pustila mě dál.
Řekla jsem jí, že mi vadí, že k nám chodí, když tam nejsem, a že používá naši Wi-Fi, aniž by se mě někdo zeptal. Jana se zatvářila dotčeně. Řekla, že jí Petr řekl, že to je v pořádku. Že nevěděla, že to je problém. A že buchty peče proto, aby se odvděčila. Nic víc za tím není.
Cítila jsem se trapně. Najednou jsem byla ta zlá, která si stěžuje na buchty. Ale řekla jsem jí, že Wi-Fi je společná věc a že by se měl Petr příště zeptat i mě. Jana přikývla. Řekla, že to chápe. Ale bylo vidět, že jí to není příjemné.
Nové heslo
Večer jsem Petrovi řekla, že jsme se s Janou domluvily, že si zařídí vlastní internet. A že změníme heslo. Petr se divil, proč jsem to řešila s ní a ne s ním. Řekla jsem mu, že jsem to řešila s ní, protože ona k nám chodila. A že se mi nelíbí, že se rozhodl beze mě. Že jsem se to dozvěděla až od něj, jako bych tam ani nebyla.
Petr chvíli mlčel. Pak řekl, že to nebral tak vážně. Že si myslel, že je to maličkost. Ale že chápe, že mi to vadilo. Slíbil, že se příště zeptá. Heslo jsme změnili. Jana přestala nosit buchty a já mám zase klid.
