Článek
Modrý hrnek
V pátek odpoledne jsem hledala návod k pračce, který jsem si před měsícem založila někam do kuchyňské skříňky. Místo něj jsem mezi hrnky narazila na modrý hrnek s nápisem. Náš nebyl. Petr ho určitě nekoupil, protože kávu pije z jednoho starého hrnku, který dostal ještě na vejšce. Postavila jsem ho na linku a šla se zeptat.
Petr se na mě nejdřív nepodíval. Pak řekl, že rodiče mají od našeho bytu klíče. Dal jim je prý po Vánocích, kdy jsme byli pryč a on potřeboval, aby mu otec přinesl dokumenty, které nechal u nás. Prý je to jen pro případ nouze. Zeptala jsem se, proč mi to neřekl. Odpověděl, že to nepovažoval za důležité a že rodiče přece nebudou nic řešit.
Jenže od té chvíle jsem si začala všímat věcí, které mi předtím nepřišly divné. V koupelně byla pootevřená skříňka, přestože ji vždycky zavírám. Na psacím stole jsem měla otočenou židli. V lednici chyběl jeden jogurt a kus chleba, který jsem si nechala na snídani. Nejdřív jsem si myslela, že zapomínám. Pak jsem si uvědomila, že za poslední dva týdny se to stalo třikrát.
Kamera u dveří
Kamera u vchodových dveří nám původně sloužila kvůli balíkům. Ukládala záznam, když někdo prošel kolem dveří. V úterý jsem se po obědě vrátila dřív, protože mě bolela hlava. V předsíni bylo cítit cigaretový kouř, i když doma nikdo nekouří. Otevřela jsem aplikaci v telefonu a našla záznam z deseti hodin dopoledne. Tchán odemkl naše dveře vlastním klíčem, vešel dovnitř a po osmatřiceti minutách vyšel s igelitkou.
Zavolala jsem Petrovi do práce. Řekla jsem mu, co jsem viděla. Chvíli mlčel a pak prohlásil, že otec možná přišel zkontrolovat vodu, protože nám minulý měsíc kapal radiátor. Když jsem se zeptala, proč si tedy odnášel igelitku, řekl, že možná nesl starý chleba pro zvířata. To už jsem nevydržela. Nešlo mi o chleba. Vadilo mi, že mi někdo chodí domů, když tam nejsem, a manžel to považuje za normální.
Večer jsem chtěla, aby si od rodičů klíče vzal zpátky. Petr se zatvářil, jako bych ho žádala o něco nesmyslného. Rodiče jsou rodina, řekl. Otec je v důchodu a rád se o nás stará. Když mu klíče vezmeme, urazíme ho. Slíbil, že si s ním promluví. Týden se nic nestalo. V neděli ráno jsme byli na trhu a kamera zachytila tchána znovu. Tentokrát odemkl v devět a odešel po dvaceti minutách.
Rozhovor u tchána
Ve středu jsem se za rodiči stavila sama. Tchyně mi nalila čaj a sedla si k oknu. Tchán se nejdřív tvářil překvapeně, ale když jsem se zeptala na návštěvy, nepřímo to potvrdil. Prý se chodí dívat, jestli nám neteče voda, a občas si vezme něco k jídlu, co by se mohlo zkazit. Myslel, že o tom vím. Klíče mu dal Petr, a když je bude chtít zpátky, ať si o ně řekne sám.
Nebyl to žádný padouch. Seděl naproti mně v teplákové bundě a vypadal spíš jako člověk, který neví, co s volným dnem. Přesto jsem mu řekla, že mi to vadí. Nechtěla jsem, aby se cítil jako zloděj, ale potřebuju mít jistotu, že když otevřu dveře, nikdo tam na mě nečeká. Tchyně se na něj podívala, ale nic neřekla. Tchán přikývl a řekl, že to tedy nechá na Petrovi.
Nová vložka
Doma jsem Petrovi řekla, co mi jeho otec odpověděl. Čekala jsem, že mu to konečně dojde. Místo toho se naštval, že jsem za nimi šla bez něj, a znovu začal mluvit o tom, že otec nic zlého nedělá. Že je mu sedmdesát a že se doma nudí. Souhlasila jsem, že se nudí. Ale náš byt není jeho čekárna.
V pondělí jsem si vzala dovolenou. Zavolala jsem zámečníka, který vyměnil vložku ve dveřích. Dostala jsem tři klíče. Jeden jsem si nechala, druhý dala Petrovi, když se vrátil z práce, a třetí jsem uložila do šuplíku.
Další den odpoledne jsem byla doma, když jsem uslyšela, jak se někdo snaží odemknout. Klíč škrtal v zámku a nešel. Otevřela jsem. Na chodbě stál tchán s taškou z obchodu. Chvíli na mě hleděl, pak se zeptal, jestli se něco stalo se zámkem. Řekla jsem mu, že ano, a že když bude chtít přijít, musí zavolat. Vytáhl z kapsy staré klíče a podal mi je. Prý je nepotřebuje, když nefungují. Nezlobil se. Bylo to horší, byl zaražený.
Zamčené dveře
Petr se mnou dva dny nemluvil. Třetí den večer přišel do kuchyně a řekl, že si měl promluvit s otcem hned, když jsem si toho poprvé všimla. Neomlouval se dlouze, ale uznal, že mi měl říct, že klíče rodičům dal.
V neděli jsme jeli k rodičům na oběd. Tchán byl zdvořilý, ale moc nemluvil. Na klíče se nezeptal. Když jsme se vrátili, odemkla jsem dveře svým klíčem a v předsíni bylo jen to, co jsem tam nechala
