Článek
Láhev vína a desky s papíry
Manžel přišel v pátek večer z práce s lahví vína a deskami. Byl to týden, kdy jsem ho skoro neviděla, takže jsem si myslela, že chce jen strávit večer spolu. Víno otevřel, nalil dvě sklenice a desky položil mezi nás. Uvnitř byla rezervační smlouva, kupní smlouva a výpis z našeho spořicího účtu. „Vybírej, kdy pojedeme,“ řekl a ukázal na datum doplatku.
Chvíli jsem nechápala, co po mně chce. Potom jsem si přečetla adresu. Byt v malém městě kousek od Valencie, dva pokoje, balkon, výhled do vnitrobloku. Manžel o něm mluvil měsíce. Já jsem to poslouchala jako jeho sen o teple, ne jako plán, který už běží.
Zeptala jsem se, kolik peněz poslal. Nejdřív řekl, že to není důležité. Pak přiznal, že z našeho společného spoření odešlo dvě stě tisíc jako rezervace a že zbytek máme doplatit do tří měsíců. „Já se stěhovat nebudu,“ řekla jsem. Manžel se na mě podíval, jako bych řekla něco nesmyslného. Začal mluvit o tom, že tady je zima dlouhá, že děti už mají vlastní životy a že jsme si slíbili, že důchod neprosedíme u televize. Nepamatovala jsem si, že bychom si něco takového slíbili. Pamatovala jsem si, že jsem jednou v lednu řekla, že mě ta zima už nebaví. Zřejmě to bylo všechno, co potřeboval.
Nevratná rezervace
Ráno jsem si papíry rozložila na kuchyňský stůl. Na poslední stránce byla adresa realitní kanceláře a jméno ženy, která smlouvy připravovala. Zavolala jsem jí. Nechtěla jsem nic řešit po telefonu, ale potřebovala jsem vědět, co se stane, když doplatek nepošleme. Vysvětlila mi, že rezervace je nevratná a že při odstoupení přijdeme o dvě stě tisíc. Zbytek by se vracel podle toho, jak rychle by se byt prodal dál. Nebyl to žádný podvod. Manžel podepsal to, co mu nabídli, a já jsem u toho nebyla.
Když jsem mu to řekla, chytil se toho, že o peníze přijdeme jen kvůli mně. Sedl si naproti mně a začal počítat, kolik bychom dostali, kdyby byt v zimě pronajímali. Neuměl ale říct, kdo by se o pronájem staral, kolik by stálo vybavení ani jak bychom řešili opravy na dálku. Mluvil o tom, jako když se plánuje dovolená. Já jsem mezitím viděla jen prázdný byt v cizí zemi a sebe, jak sedím na balkoně sama, protože děti mají práci a přátelé zůstali tady. To jsem mu neřekla. Řekla jsem jen, že nechci, aby moje každodenní rozhodnutí závisela na tom, co se mu zrovna zdá jako dobrý nápad.
Cesta, na kterou jsem nejela
V srpnu manžel oznámil, že si vezme dovolenou a pojede se na byt podívat. Chtěl, abych mu podepsala plnou moc kvůli bance a správě bytu. Odmítla jsem. Nebylo to proto, že bych mu chtěla něco dokazovat. Nechtěla jsem podepisovat papír k věci, se kterou jsem nesouhlasila, dokud nebudu vědět, jak bude vypadat naše společná budoucnost. Manžel to nesl jako další zradu. Dva dny se mnou mluvil jen o jídle a o tom, kdy přijde opravář na kotel.
Odjel na týden. Já jsem zůstala doma, chodila do práce a večer jsem si psala seznam toho, co se musí zaplatit. Společný účet byl po rezervaci skoro prázdný. Našla jsem si vlastní spořicí účet, který jsem měla roky založený kvůli dětem, a začala jsem si na něj posílat část výplaty. Nešlo o tajné peníze. Šlo o to, abych měla na běžné věci, kdyby se manžel rozhodl investovat další úspory do svého plánu. Když se vrátil, vyprávěl o moři, o sousedech a o tom, jak je tam levné ovoce. Nezeptal se, jestli mi ten týden něco chybělo. Já jsem se nezeptala, jestli ho tam napadlo, že by mohl zůstat sám.
Klíče v psaníčku
Protože odstoupení by znamenalo ztrátu rezervace a dalších peněz, doplatek jsme nakonec poslali. Manžel tvrdil, že byt půjde kdykoli prodat. Já jsem chtěla aspoň vědět, kolik nás bude stát prázdný. Na podzim jsme se přestali hádat. Nebylo to smíření, spíš únava. Manžel začal mluvit o tom, že by tam mohl jezdit na zimu sám. Řekla jsem, že proti tomu nic nemám, ale že já zůstanu tady. Chtěla jsem, aby to věděl dřív, než si zase něco naplánuje. Překvapilo mě, že to přijal bez výčitek. Možná proto, že mu došlo, že byt je koupený, ale život v něm si představoval jen on.
V lednu si koupil letenku. Byla jen jedna. Když mi ji ukázal, neřekla jsem nic. Uvařila jsem mu kávu, zkontrolovala, jestli má v tašce léky, a zamkla za ním. Na kredenci zůstaly klíče od španělského bytu, které si nechal ležet vedle účtenky. Vzala jsem je a dala mu je do psaníčka s doklady, které měl v kapse. Pak jsem si sedla do kuchyně a objednala opravu staré baterie, kterou jsem odkládala celý podzim. Byt u moře zůstal prázdný a manžel se mnou od té doby mluví slušně, ale z dálky. Já jsem zůstala ve svém domě a do kalendáře jsem si na leden napsala jen opravu baterie a směnu v práci.
