Článek
Permanentka pod stromečkem
Permanentku jsem našla pod stromečkem. Byla v obálce spolu s poukazem na vstupní konzultaci. Manžel mi ji předal na Štědrý den večer, když děti šly spát. Řekl, že ji sehnal se slevou od kolegy z práce, který má známého v té posilovně. Poděkovala jsem mu. Bylo to poprvé po letech, co mi dal něco, co se netýkalo domácnosti nebo dětí.
Do posilovny jsem šla hned druhý týden v lednu. Byla to malá provozovna v přízemí nového domu, pár minut od nás. Recepční mě zapsala a řekla, že mi přidělí trenérku. První lekci mi naplánovali na čtvrtek odpoledne.
První trénink
Trenérka se představila jako Klára. Bylo jí kolem třiceti, měla sportovní postavu a mluvila rychle. Provedla mě stroji, nastavila váhy a zeptala se, co od cvičení očekávám. Řekla jsem, že hlavně zhubnout pár kilo a mít víc energie. Přikývla a začala mi ukazovat dřepy.
Asi v polovině tréninku se mě zeptala, jestli mám děti. Řekla jsem, že dvě, kluk a holka. Zajímala se, kolik je jim let, jestli chodí do školy blízko. Odpověděla jsem. Pak se zeptala, jestli bydlíme v paneláku nebo v domě. Řekla jsem, že v řadovce na kraji sídliště. Překvapilo mě to, ale řekla jsem si, že si možná jen povídáme.
Další týden jsem přišla znovu. Klára mě přivítala a hned se zeptala, jestli manžel taky cvičí. Řekla jsem, že ne, že radši běhá. Usmála se a řekla, že běh je dobrý, ale že posilovna je pro ženy po čtyřicítce lepší. Zarazilo mě, jak věděla, kolik mi je. Věk jsem jí neříkala.
Zpráva na displeji
Třetí týden jsem cvičila na rotopedu a Klára stála vedle mě. Její telefon ležel na sedátku vedle. Najednou zabzučel a displej se rozsvítil. Nechtěla jsem se dívat, ale bylo to přímo přede mnou. Uviděla jsem jméno a text: „Broučku, dneska dorazím až v sedm, nestihnu to dřív. Mám tě rád.“
Tomu oslovení jsem nerozuměla. Manžel mi tak říkal. Broučku. Říkal mi tak roky. Říkala jsem si, že to je náhoda, že takových lidí je hodně. Ale nemohla jsem se soustředit. Šlapala jsem do pedálů a přemýšlela, jestli jsem si to vymyslela.
Po tréninku jsem se šla převléknout. Když jsem vycházela ze šatny, Klára stála u recepce a telefon měla v ruce. Dívala se na mě a vypadala, že chce něco říct. Zastavila jsem se.
„Můžeme si promluvit?“ řekla.
Přiznání
Sedla jsem si s ní do malé kanceláře za recepcí. Klára zavřela dveře. Chvíli mlčela, pak řekla, že se mnou musí něco vyřídit, protože jinak by to bylo nefér. Nechce prý, abych se to dozvěděla od někoho jiného, a poslední týdny jí to nedalo spát.
Přiznala, že se s mým manželem schází od srpna. Že se poznali v posilovně, kam chodil běhat na pás před prací. Že jí sliboval, že se rozejde se mnou. A že tu permanentku mi koupil u ní, protože jako zaměstnankyně může dát slevu. Věděla, kdo jsem, od prvního dne, kdy jsem přišla.
Nevěděla jsem, co říct. Nebyla jsem schopná ani vstát. Klára seděla naproti mně a čekala. Řekla jsem jí, že to není její problém, ale že mi to měla říct dřív. Přikývla. Chtěla jsem vědět, jestli s ním chce být. Řekla, že už ne.
Večeře
Doma jsem manželovi řekla, co jsem se dozvěděla. Byl večer, děti spaly. Nejdřív to popíral, pak se rozzlobil, že si vymýšlím. Nakonec přiznal, že s Klárou opravdu něco má. Řekl, že se to mělo skončit, ale že se to zvrtlo.
Ptal se, co s tím budu dělat. Řekla jsem mu, že se musím rozhodnout, ale že do té doby chci, aby spal v obýváku. Nechal si to líbit. Ráno jsem šla do práce jako obvykle. Odpoledne jsem zavolala do posilovny a požádala o převedení permanentky na jinou trenérku.
Do posilovny teď chodím dvakrát týdně. Cvičím s jinou trenérkou a přestala jsem se ptát, co kdo o kom ví. Permanentka mi platí do konce roku a já si ji platím sama. Manžel spí v obýváku už čtvrtý měsíc. Nerozvedli jsme se. Zatím.
