Článek
Sousedčin telefonát
V pátek ráno naložil Petr do auta rybářské pruty a dvě basy piva. Tvrdil, že jedou s kluky na týden na chorvatský ostrov. Syn mu pomáhal odnést tašku a já mu připravila svačinu na cestu. Byl to jeho první delší výjezd od jara, kdy jsme společně opravovali střechu na chatě. Rozloučili jsme se krátce, jako vždycky před jeho cestami. Syn se ho ptal, jestli mu přiveze mušli. Petr slíbil, že ano.
Ve středu odpoledne mi zazvonil telefon. Volala Věra, naše sousedka z chatové osady. Říkala, že v úterý večer viděla v našem okně světlo a ve středu ráno tam stálo auto, které nezná. Ptala se, jestli jsme tam my. Řekla jsem, že ne, že Petr je v Chorvatsku. Věra chvíli mlčela a pak řekla, že to bude asi nějaké nedorozumění.
Zavěsila jsem a stála jsem v kuchyni. Syn byl ve škole. Měla jsem v ruce utěrku a nemohla jsem si vzpomenout, co jsem dělala, než telefon zazvonil. Pak jsem si obula boty a jela jsem tam. Cesta trvala hodinu a půl. Po celou dobu jsem si říkala, že tam třeba jen přespal nějaký známý, nebo že se Věra spletla. Ale jela jsem. Nemohla jsem sedět doma.
Zamčená branka
Když jsem přijela, na dvoře stálo stříbrné auto, které jsem neznala. Naše chata byla zamčená, ale v okně koupelny svítilo světlo. Zazvonila jsem. Nic. Zaklepala jsem na dveře. Ozval se šramot a pak se otevřely dveře.
Petr stál ve dveřích v tričku a spodním prádle. Za ním v pokoji seděla žena, kterou jsem neznala. Měla na sobě jeho flanelovou košili, kterou nosil na chatě, když bylo chladno.
Petr řekl: „Já ti to vysvětlím.“
Nevysvětlil. Stála jsem tam a dívala se na tu košili. Žena se zvedla a začala si oblékat svetr. Petr se otočil a něco jí řekl. Nevím co. Odešla dozadu a za chvíli jsem slyšela, jak se zavřely dveře od zadního vchodu.
Zůstali jsme sami. Petr začal mluvit, ale já jsem ho přerušila. Řekla jsem mu, že chci, aby odjeli. Nechtěla jsem nic slyšet. Chtěla jsem být sama. Odešel s tou ženou ke svému autu a odjel. Já jsem zůstala na chatě. Prošla jsem se po místnostech. V ložnici byla rozestlaná postel. V kuchyni dva hrnky. Na stole ležela kniha, kterou jsem mu nedávno půjčila. Vzala jsem ji a odvezla jsem si ji domů. Taky jsem si vzala tu košili. Byla moje.
Cesta domů
Jela jsem zpátky. Petr mi volal třikrát. Nepřijala jsem. Když jsem přijela domů, syn byl už doma a ptal se, kde jsem byla. Řekla jsem, že jsem byla u sousedky. Nechtěla jsem mu lhát, ale nevěděla jsem, co říct.
Nový zámek
Ráno jsem šla do práce. Syn odjel do školy. V poledne mi přišla zpráva od Petra, že se omlouvá. Neodpověděla jsem. Odpoledne jsem se zastavila v železářství a koupila jsem nový zámek na chatu. Starý jsem nechala vyměnit další týden.
Petrovi jsem nakonec telefon zvedla a ptal se, jestli mu to někdy odpustím. Neodpověděla jsem. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem ještě nevěděla.
