Článek
Začátek změny
První týdny jsem mu přála klid. Jenže brzy mi začalo vadit, že si ráno v pyžamu uvaří čaj, pustí si televizi a já se mezitím snažím stihnout autobus. Viděla jsem, jak se mu rozvolnil život, zatímco já se točila v nekonečném kolotoči povinností. Ten rozdíl mě začal tížit víc, než jsem čekala.
Různé světy
Nebylo to o penězích. Šlo o to, že zatímco já řešila šéfa a termíny, on se po obědě vypravil na procházku, pak si zdřímnul a vyprávěl mi, jaký měl pohodový den. Poslouchala jsem to, ale uvnitř mě rostla hořkost. Na mě čekala další směna doma a já už neměla sílu ani chuť všechno dohánět.
Domácí realita
Říkala jsem si, že když má tolik času, aspoň převezme něco v domácnosti. Jenže on to bral tak, že důchod je odpočinek od všeho. Když jsem přišla pozdě večer domů a viděla, že neudělal ani to, o co jsem ho prosila, už jsem neměla chuť cokoli vysvětlovat. Dívala jsem se na něj a připadala si, jako bych žila s člověkem, který stojí úplně mimo můj svět.
Zlom
Jednou listoval katalogem cest a oznámil mi, že by rád odjel na dlouhý pobyt. Prý ať si vezmu volno. Bylo to tak mimo realitu, že mi to skoro vyrazilo dech. Nešlo o dovolenou. Šlo o to, že neviděl, čím každý den procházím. Ani na chvíli ho nenapadlo, že já si volno vzít nemůžu.
Moje rozhodnutí
To ráno, kdy jsem odcházela do práce a on ještě spal, jsem si uvědomila, že tohle nezvládnu dalších deset let. Nechtěla jsem žít vedle člověka, který mi není partnerem. A tak jsem mu jednoho večera řekla, že se chci rozvést. Nebyla v tom hysterie, jen únava, která už přerostla přes všechno ostatní.
Nový klid
Po rozvodu se mi ulevilo. Pořád pracuju stejně, ale večer mám pocit, že žiju svůj život, ne dva neslučitelné najednou. Nikdo mi neříká, že přeháním, nikdo neodpočívá v obýváku, když já padám únavou. Je to jednodušší. A hlavně je to férové. Po dlouhé době cítím, že mi můj vlastní rytmus konečně patří.
