Článek
Koš v podpaží
Pavel zazvonil v sobotu dopoledne. Bydleli jsme spolu dvacet let, ale od chvíle, kdy se odstěhoval, jsem ho viděla jen dvakrát. Poprvé si přijel pro lyže, podruhé pro doklady. Tentokrát stál na chodbě s proutěným košem v podpaží. Přes okraj přečnívaly dámské halenky, jedna sukně a něco světlého, co vypadalo jako letní šaty.
Otevřela jsem jen na půl. Nechtěla jsem, aby vešel dovnitř, i když jsem věděla, že tohle není návštěva. Podal mi koš tak, jako bych mu měla podržet kabát. Řekl, že ona neumí žehlit, že se jí to sráží a že on na to nemá čas. Stála jsem ve dveřích a najednou mi bylo jasné, že nevidí žádný rozdíl mezi tím, když jsem mu žehlila košile, a tímhle. Koš držel oběma rukama a čekal, že ho vezmu. Neudělala jsem to. Řekl ještě, že mi za to přiveze čokoládu nebo mi dá peníze, jako bych byla dítě nebo sousedka, která mu pohlídala psa.
Rázné ne
„Ne,“ řekla jsem. „Najmi si službu.“ Zavřela jsem. Za dveřmi jsem slyšela, jak chvíli stojí, pak se koš dotkl zdi a on odešel. Na chodbě nezůstal. Jen pach jeho vody, který jsem před měsícem vymývala z povlaků. Dvacet let jsem mu prala košile v neděli večer, protože v pondělí měl poradu. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl dělat sám. Teď jsem měla žehlit oblečení ženě, kvůli které odešel, a on to podal jako logistiku.
Zpráva se žádostí
Ještě týž den mi přišla zpráva. Ptal se, jestli to aspoň nepřehodnotím, že by si pro věci přijel v pátek a že mi zaplatí. Odpověděla jsem, že si má najít žehlírnu. Napsal, že přece nejde o nic velkého, jen pár kusů. Neodpověděla jsem. Večer jsem otevřela internet a našla dvě žehlírny v okolí. Jednu hned za rohem, druhou u metra. Zkopírovala jsem adresu i otevírací dobu a poslala mu je. Ne jako radu. Spíš jako uzavření tématu.
V neděli mi volala dcera. Pavel se jí prý ptal, jestli jsem se neurazila. Když jsem jí to celé vysvětlila, řekla, ať mu nic nevyžehlím, ani kdyby prosil. Nemusela to říkat.
Žehlení pro sebe
O pár dní později jsem si vyžehlila svou bílou halenu. Byla pomačkaná z prádelní šňůry a já ji potřebovala na oběd s bývalými kolegyněmi. Na oběd jsem přišla včas. Kolegyně se ptaly, jak to zvládám. Řekla jsem, že některé dny jsou lepší a některé horší, a víc jsem to nerozebírala. Nejraději bych na to totiž zapomněla, i když vím, že mi tahle bizarní situace bude ležet v hlavě ještě dlouho. Dcera a já zůstaneme jediné, kdo o tom ví a třeba mě to časem přejde.
Už se neozval
Pavel se už znovu neozval. Neberu to jako své vítězství ani zadostiučinění, ale jsem ráda, že mám klid. Vymezila jsem si hranice, které jsou pevné a jemu nezbývá, než je respektovat.
