Článek
Anna sedí v obývacím pokoji svého bytu v Olomouci a dívá se na manžela, který právě skládá novou postýlku. „Marek se tváří jako nejšťastnější chlap pod sluncem. Přinesl domů plyšáka a říká, že s ním kluk bude usínat. A já tam stojím a vím, že není jeho,“ svěřuje se třicetiletá prodavačka.
„Mlčím už čtyři měsíce. Vím, kdy se to stalo, vím, s kým, a vím, že to není možné popřít. Manžel byl týden na služebce v Německu, já zůstala doma a stalo se to. Jednou. Jedinkrát. A teď koukám, jak vybírá kočárek.“
Třetí trimestr se blíží a Anna říká, že každý den čeká, až se odhodlá promluvit. Zatím to nedokázala. Bojí se reakce, bojí se rozvodu, bojí se toho, že tím rozboří všechno, co dosud fungovalo. „Manžel je báječný. Vůbec si to nezaslouží. A přesto vím, že čím déle mlčím, tím horší to bude.“
Co říká právo: bez prohlášení je otcem manžel
Z hlediska zákona je situace jednoznačná. Pokud je dítě počato a narodí se za trvání manželství, automaticky se za jeho otce považuje manžel matky. Ten je také zapsán do rodného listu. Bez ohledu na to, zda je biologickým otcem.
Pokud Anna nic neřekne, bude v rodném listě zapsán Marek. A čas se jí krátí. Matka má od narození dítěte šest měsíců na to, aby u soudu popřela otcovství svého manžela. Po uplynutí této lhůty může soud zmeškání výjimečně prominout, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek.
Manžel má lhůtu šest měsíců od chvíle, kdy se o pochybnostech o svém otcovství dozví. Nejpozději však může otcovství popřít do šesti let věku dítěte. Jenže to předpokládá, že se vůbec něco dozví.
Důsledky tedy nejsou jen citové. Když Anna mlčí, právní cesta k biologickému otci se neúprosně uzavírá a dítě dostane otce, který jím biologicky není.
Pohled psychologie
Klinika psychoterapie ve svém článku o vyrovnávání se s nevěrou upozorňuje, že důležitým prvkem úzdravy je kompletní upřímnost a vědomí druhého partnera, že už nejsou další tajemství a neobjeví se další překvapení.
Jenže existuje i opačný odborný hlas. Server Mojepsychologie.cz uvádí stanovisko, podle kterého pokud chce nevěrný partner ve vztahu zůstat, je přiznání velmi egoistickým aktem. Částečně si tím uleví a částečně přehodí odpovědnost za další rozhodnutí na druhého.
Podobně se v deníku Le Monde vyjádřil francouzský psychiatr Robert Neuburger, kterého citoval i český Deník: „Jestliže se jednou dopustíte nevěry, je třeba si to rozhodně nechat pro sebe! Pár si obecně nemusí říkat všechno. Když se přiznáte, znamená to, že odpovědnost a tím i vinu přesouváte na partnera.“
V případě, kdy ale nejde o jednorázový poklesek, ale o dítě, které si manžel přivlastní jako vlastní, se debata o egoismu přiznání hroutí. Tady už nejde jen o ulevení svědomí. Jde o identitu jiné lidské bytosti.
Lucie Zichová z Akademie Brány života popisuje, proč ženy v podobné situaci tolik váhají: „nejčastěji jde o strach ze ztráty vztahu, pocit studu či viny a nedostatek zdravých vzorců řešení konfliktu, které si člověk osvojil v minulosti.“
Co na to lidé
Anniny pocity nejsou ojedinělé. Na Modrém koníku se anonymní uživatelka pod titulkem „Jsem těhotná po 10 letech. Ale ne s manželem“ vyznala téměř identickou zpovědí:
„Jsem 10 let vdaná, mám devítiletého syna a včera mi testy potvrdili, že jsem těhotná. No bohužel ne s manželem. S manželem nám to delší dobu neklape, a tak jsem se nechala svést chlapem… Dítě, které čekám, určitě manželovo není, praktikujeme od porodu syna přerušovanou soulož, nikdy jsem těhotná nebyla, na manžela byl spoleh.“ (modrykonik.cz)
Reakce ostatních diskutujících byly rozporuplné. Některé radily uchovat tajemství kvůli rodině, jiné nabádaly k upřímnosti. Jedna z nich napsala: „Milenec o tom má právo vědět, ale stejně se mu to bojím říct.“ Přesně tu paralyzující směs studu a strachu zná Anna velmi dobře.
Aperio, organizace zaměřená na rodinné právo, ve své poradně upozorňuje na další úskalí: není výjimkou, kdy biologický otec by o své dítě zájem měl, ale právě například z důvodu trvajícího manželství je dítěti zapsán do rodného listu muž jiný. Pokud ten nemá zájem otcovství popřít, skutečný biologický otec nemá příliš reálnou šanci stav změnit.
To znamená, že mlčením matka rozhoduje za tři lidi najednou. Za manžela, za biologického otce a za samotné dítě, které jednou bude mít právo znát své kořeny.
Praktické rady pro ženy v podobné situaci
- Nečekejte do porodu. Čím dříve se rozhodnete, tím více právních i emocionálních cest zůstává otevřených.
- Vyhledejte párového terapeuta nebo psychologa dříve, než řeknete cokoli manželovi. Bezpečný prostor pro váš vlastní rozhovor pomůže ujasnit motivace.
- Konzultujte situaci s advokátem na rodinné právo kvůli lhůtám popření otcovství a možnosti souhlasného prohlášení.
- Promluvte si s biologickým otcem. Má právo vědět, že je otcem, a má právo se rozhodnout o své účasti.
- Připravte se na to, že reakce manžela nemusí být ta, kterou si představujete: ani v dobrém, ani ve zlém. Lidé v krizi reagují nepředvídatelně.
Anna přiznala, že právě domluvila termín u psycholožky. „Vím, že to musím říct. Jen potřebuji někoho, kdo mi pomůže najít slova. A taky odvahu se na něj podívat, až je vyslovím.“
Tajemství tohoto rozsahu má jednu nepříjemnou vlastnost — neumírá samo. Buď ho přiznáte vy, nebo se jednou přizná samo, ale v podobě, kterou si nikdo nepřeje.
Zdroje
https://www.aperio.cz/clanky/popirani-otcovstvi-v-ceske-republice
https://umpod.gov.cz/urcovani-a-popirani-rodicovstvi-v-ceske-republice
https://www.epravo.cz/top/clanky/biologicky-vs-pravni-otec-v-ceskem-pravnim-radu-105932.html
https://www.pravoprovsechny.cz/clanky/urceni-a-popreni-otcovstvi/
https://klinikapsychoterapie.cz/clanky/jak-se-vyrovnat-s-neverou-v-partnerskem-vztahu/
https://www.mojepsychologie.cz/vztahy/moderni-vztahy/priznat-se-nebo-zatloukat-proc-je-uprimnost-po-nevere-casto-jen-sobecky-akt-3017
https://www.denik.cz/zdravi/priznat-ci-nepriznat-neveru-20150307.html
https://luciezichova.cz/nevera-ve-vztahu/
https://www.modrykonik.cz/forum/o-tehotenstvi/jsem-tehotna-po-10-letech-ale-ne-s-manzelem-2/
https://www.zbynekmlcoch.cz/laska-partnerstvi-vztahy/rozchod-rozvod-vyzivne/manzelska-poradna-otazky-manzelu-a-odpovedi-odbornika
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, §§ 776–784
