Článek
Spor o každodenní jídlo
Všechno to začalo jedním obyčejným sobotním polednem. Já jsem chystala oběd a on si sedl ke stolu s výrazem, že je všechno ztracené. Prý když spočítá maso, přílohu, zeleninu a plyn, vyjde to dráž než dvě menu v hospodě za rohem. Tvrdil to s naprostou jistotou, jako by měl v ruce účetnictví celé domácnosti. Jenže já jsem věděla, že se mýlí.
Rozhodla jsem se ho vyvést z omylu
Naštvalo mě, že moje práce v kuchyni byla považovaná za „drahý koníček“. Tak jsem mu navrhla malý test. Dohodli jsme se, že v neděli si dáme klasické české jídlo, které mám od maminky – kuře na paprice s houskovým knedlíkem. On měl spočítat, kolik by nás to stálo v restauraci, a já kolik to vyjde doma. Souhlasil okamžitě. Cítila jsem, jak se těší, že mi to vytře zrak.
Začala jsem počítat
Šla jsem do obchodu a pečlivě si nechala účtenku. Kuře celé za 110 korun, smetana 35, mouka a paprika dohromady asi deset, vajíčko a droždí na knedlíky pár korun. Připočítala jsem i trochu cibule a másla. Celkem to dělalo zhruba 170 korun, a to jsem nešetřila na kvalitě. Když jsem k tomu přidala okurkový salát, pořád jsem byla pod dvě stě.
Jeho restaurace „za pár korun“
Manžel mezitím hledal na internetu jídelní lístky. V nejbližší restauraci, kam občas chodí na obědy, stálo kuře na paprice s knedlíkem 179 korun za porci. A to bez polévky a pití. Když si připočítal limonádu, dostal se přes dvě stě. Dvě porce by nás tedy vyšly na víc než čtyři stovky. Jeho sebevědomí se začalo rozplývat, ale ještě zkoušel namítnout, že doma se musí počítat energie.
Účetní uzávěrka po našem
Tak jsem mu to spočítala i s energií. Plyn na hodinu vaření přibližně osm korun, elektřina pár drobných. I kdybych připočetla vodu a trochu opotřebení nádobí, pořád jsme byli hluboko pod polovinou ceny restaurace. A z našeho hrnce by se najedli čtyři lidé. Když jsem mu to položila na papír, jen tiše koukal.
Ticho, které jsem si vychutnala
Ten den se mnou neházel žádnými čísly ani tabulkami. Mlčel a snědl dvě porce s takovou chutí, že jsem měla co dělat, abych se neusmála. Nakonec jen uznal, že vaření doma možná není tak drahé, jak si myslel. Od té doby už o hospodě nemluví a občas se dokonce zeptá, co bude k obědu. Já mu s klidem odpovídám, že něco „levného“, a podávám mu talíř.
