Marie Glázrová zazářila ve filmech za protektorátu. Po válce ji komunisté odsunuli a zlomili

Do světa přišla Marie Glázrová uprostřed léta roku 1911 v obci Horní Suchá nedaleko Karviné, kde její otec Vavřinec Glaser působil jako praktický lékař a zároveň vášnivý ochotník. Tatínek malou Marii v touze po herectví nikdy nebrzdil, naopak trval na tom, aby k talentu přidala i vzdělání. Ještě než oslavila patnácté narozeniny, ovládala plynule francouzštinu, polštinu i němčinu. Ze severní Moravy zamířila do Prahy na konzervatoř, kterou zakončila v roce 1931.

Mladá absolventka se nejprve pokoušela prosadit u Vlasty Buriana, ale jeho divadlo ji odmítlo. Odešla tedy na jednu sezónu hrát do Plzně, odkud ji záhy přivedl režisér Jan Bor na prkna vinohradského divadla, kde strávila celých pět let. Už její vinohradská Kateřina ve Zkrocení zlé ženy z roku 1932 vzbudila pozornost odborné kritiky.

V roce 1937 opustila stálé angažmá a vrhla se naplno do filmování. Během pouhých dvou let stihla natočit kolem dvanácti snímků a její jméno se v tehdejších žebříčcích oblíbenosti objevovalo hned vedle Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové.

Roku 1939 přijala nabídku do činohry Národního divadla a poprvé se ocitla na nejprestižnější české scéně. Před kamerou se poprvé mihla o pět let dříve v komedii Poslední muž. Právě okupační léta však přinesla její filmové tvorbě paradoxně největší rozkvět. V Čápově Babičce z roku 1940 ztvárnila paní kněžnu a pokusila se tuto tradičně strnulou postavu zahrát s větší lidskostí. V milostné romanci Noční motýl (1941) okouzlovala jako herečka Helena Vargová a o dva roky později se v melodramatu Tanečnice proměnila v baletku, která kvůli kariéře obětuje vztah s vlastní dcerou. Pomyslnou tečku za válečnou filmografií udělala historická freska Rozina sebranec, kterou režíroval Otakar Vávra podle povídky Zikmunda Wintra.

Zatímco na plátně hrála milostné příběhy a společenská dramata, na jevišti Národního divadla její role dostávaly hlubší rozměr. Největší ohlas vzbudilo Borovo drama Zuzana Vojířová z roku 1942, které se stalo vůbec nejnavštěvovanější inscenací protektorátního období. Její Maryša, kterou odehrála celkem ve třech různých nastudováních (1943, 1945 a 1956), se zapsala jako výkon, v němž spojila hrdou výjimečnost s prudkou vášnivostí. Na rozdíl od některých kolegů se Glázrová během okupace držela stranou společenského života pod patronátem okupantů a nikomu nemohla být vyčítána spolupráce s Němci.

Po únoru 1948 se v Národním divadle začaly přepisovat seznamy a Glázrová se ocitla mezi herci, které nové vedení považovalo za reprezentantky předchozího společenského řádu. Na jejím válečném chování přitom nebylo co kritizovat. Nový komunistický režim zkrátka nepotřeboval hvězdy buržoazní éry, a tak se filmových nabídek dočkala jen sporadicky. Jednou z mála světlých výjimek zůstala pohádka Byl jednou jeden král z roku 1954, v níž si zahrála ráznou vdovu Kubátovou.

Sedmdesátá léta přinesla další ránu. Nový šéf činohry z ideologických důvodů navrhl výpověď hned několika velkým jménům souboru, mezi nimi i Glázrové, Bohuši Záhorskému či Vlastě Fabiánové. Glázrová ji však odmítla podepsat a raději přijala fakt, že už bude dostávat jen bezvýznamné role.

Po každém vystoupení si prý nechávala tajně doručit kytici na jeviště, aby si dodala pocit, že na ní někomu záleží. Posledním skutečným hereckým zážitkem pro ni byla Kočičí hra, kde od roku 1974 vystupovala společně s Danou Medřickou. Když se koncem šedesátých let na chvíli vrátila před kameru ve filmu Jarní vody, tréma z dlouhého odloučení ji ochromila natolik, že uprostřed klíčové scény přestala hrát a potřebovala přestávku, než se dokázala vzpamatovat.

Osobní život Marie Glázrové byl oproti profesním peripetiím překvapivě poklidný. S operním basistou Eduardem Hakenem se seznámila přímo v divadle, svatbu slavili v roce 1947 a jejich manželství vydrželo téměř půl století. O rok později se jim narodila dcera Marie, která se později uplatnila jako televizní dramaturgyně a komunální politička. Když Haken v lednu 1996 zemřel, Glázrová se stáhla do naprostého ústraní. Svého manžela přežila o pouhé čtyři roky a odešla 19. února 2000, krátce před devětaosmdesátými narozeninami. Oba manželé odpočívají na Vyšehradském hřbitově.

Příběh Marie Glázrové připomíná, jak snadno dokáže politika přepsat kariéru talentovaného člověka. Kdo ji ale jednou viděl jako Maryšu na jevišti nebo jako vdovu Kubátovou v pohádce Byl jednou jeden král, ten ví, že skutečný herecký projev žádný režim z paměti diváků nevymaže.

Zdroje

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/GL%C3%81ZROV%C3%81_Marie_1911%E2%80%932000

https://www.vlasta.cz/celebrity/marie-glazrova-eduard-haken-rodina-deti-pribeh-kariera-rezim/

https://www.vlasta.cz/clanek/marie-glazrova-v-divadle-nasla-osudoveho-muze-kteremu-byla-verna-az-do-smrti-20250525.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/635215/20-let-od-smrti-marie-glazrove-88-po-facce-burianovi-zatrpkla-darky-si-davala-sama.html

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/491660/marie-glazrova-muzi-po-ni-touzili-ona-ale-cely-zivot-milovala-jednoho-jedineho.html

https://zeny.iprima.cz/herecka-glazrova-umirala-v-zapomneni-504428

https://en.wikipedia.org/wiki/Marie_Gl%C3%A1zrov%C3%A1

https://vipshow.cz/nejnovejsi-zpravy/marie-glazrova-malo-znamou-herecku-ze-starych-filmu-si-stale-radi-pripominame/petrafedrselova/

Obrázky

Autor: Anonymní – Kinorevue (Czech movie magazine), 26. 5. 1943, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=117235495

Autor: Ludek – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=854946