Maximilián Kolbe šel v Osvětimi dobrovolně na smrt místo cizího muže. Ten ho přežil o 53 let

Raymund Kolbe přišel na svět 8. ledna 1894 ve městečku Zduńská Wola, jež tehdy leželo v Polském království pod ruskou nadvládou. Otec Julius byl v roce 1914 zajat Rusy a popraven oběšením za účast v boji za polskou nezávislost. V roce 1903, kdy mu bylo devět, prožil chlapec záhadné setkání s Pannou Marií, jež mu nabídla dvě koruny, bílou pro panictví a červenou pro mučednictví.

Spolu se starším bratrem Franciszkem překročil v roce 1907 nelegálně rakousko-uherskou hranici, aby se přidal ke konventuálním františkánům v semináři ve Lvově. Tehdy ještě nikdo netušil, že právě ten cíl, ke kterému se třináctiletý chlapec rozběhl přes hraniční roubení, ho jednou dovede do osvětimské cely smrti. Po návratu do osvobozeného Polska v roce 1919 začal Kolbe v roce 1922 vydávat mariánský měsíčník a později u Varšavy zbudoval klášter Niepokalanów, na konci třicátých let nejlidnatější františkánský konvent na světě se sedmi sty členy.

Kolbe pomáhal vydávat deník Maly Dziennik a měsíčník Niepokalanowa, jehož náklad přesáhl jeden milion výtisků a dělal ho jedním z nejvlivnějších polských katolických médií. V letech 1930 až 1936 vyrazil Kolbe na řadu misií do Asie, především do Japonska a Indie, kde nedaleko Nagasaki založil další konvent. Asijské roky přinesly Kolbemu cenné kontakty s buddhistickými mnichy a zkušenost s úplně jinou krajinou víry, než byla katolická Evropa. V roce 1938 spustil Kolbe v Niepokalanowě nezávislou rozhlasovou stanici a stal se průkopníkem využití moderních médií v polské církvi.

Po vypuknutí druhé světové války dal v Niepokalanowě útočiště třem tisícům polských uprchlíků, mezi nimiž bylo přibližně patnáct set Židů ukrývajících se před nacistickou perzekucí. Klášter, jenž měl po desítky let sloužit modlitbě a misijním knihám, se v té chvíli proměnil v jednu z největších úkrytových pevností okupovaného Polska. Gestapo si pro něj přišlo 17. února 1941 a po několika měsících v notoricky známém varšavském vězení Pawiak byl 25. května odeslán do Osvětimi, kde dostal číslo 16670.

Krátká cesta z varšavského Pawiaku do Osvětimi začala stejně, jako končila pro většinu duchovních deportovaných v té době. Pomoc se mu dostala od táborového boxera Tadeusze Pietrzykowského, vězně s číslem 77, který si všiml, jak kapo brutálně bije muže s brýlemi, a vyzval kapa na cvičnou rvačku, aby ho zachránil. Po brutálním zbití kapem Hansem Krotem byl Kolbe odnesen spoluvězni do nemocnice, kde se zotavoval několik týdnů. Kolbe od mládí trpěl tuberkulózou, kterou si přivodil během studií v Itálii, a táboroví lékaři při rentgenech zjistili závažnou plicní infekci.

Když koncem července 1941 zmizel z Kolbeho bloku jeden vězeň, jehož později našli mrtvého v latríně, táborové vedení rozhodlo o kolektivním trestu deseti náhodně vybraných. Když Gajowniczek vykřikl, ve chvíli kdy mu bylo jednačtyřicet, zatímco Kolbemu sedmačtyřicet, kněz neváhal a vystoupil z řad.

Stalo se to 29. července 1941 na nástupišti bloku 14, kdy Maximilián Kolbe položil v Osvětimi život za spoluvězně Franciszka Gajowniczka. Když Gajowniczek slyšel své jméno mezi vybranými, vykřikl polsky: „Lituji své ženy a dětí!“. Z řad vystoupil ve své kutně vězeň 16670, smekl čepici a před komandantem Karlem Fritzschem řekl: „Jsem polský katolický kněz; rád bych zaujal jeho místo, protože má ženu a děti.“

Celkem desítku odsouzených odvedli do podzemí bloku 11. Suterén bloku 11 byl v té době nejstrašnějším místem celé Osvětimi, místem, kam si táborový velitel chodil zkoušet hranice lidské vůle. Žízeň dovedla muže k tomu, že pili z kbelíků, kam předtím močili, a podle svědectví Bruna Borgowiece se Kolbe postavil doprostřed cely a klečel nebo stál uprostřed při každé inspekci. Po zhruba dvou týdnech bez jídla a vody zůstávalo v cele naživu už jen několik z deseti odsouzených, mezi nimi Kolbe.

Strážím docházela trpělivost, a tak 14. srpna 1941 přišel do cely vězeň-funkcionář s injekcí fenolu, jíž ukončil Kolbeho život. Druhý den po injekci, právě na svátek Nanebevzetí Panny Marie, jeho tělo skončilo v táborovém krematoriu. Kalendářní shoda mezi datem kremace a mariánským svátkem si v poválečných letech mnoho duchovních vyložilo jako hluboký a téměř neuvěřitelný symbol. Praxi popravy hladověním od roku 1943 v Osvětimi prováděli už jen sporadicky a později tyto popravy úplně opustili.

Domů se Gajowniczek vrátil na podzim 1945 a v Rawě Mazowiecké se s manželkou Helenou shledal jen proto, aby spolu mohli za pár minut stát nad hroby svých dvou synů. Z osvětimského nástupiště odešel zachráněn jen pro nový druh ztráty, která už ho nikdy v životě úplně neopustila. Už v roce 1984, kdy mu bylo třiaosmdesát, přicestoval do Pensylvánie na otevření vůbec první svatyně zasvěcené Maximiliánu Kolbemu na americké půdě.

Kolbe byl 10. října 1982 v Římě svatořečen papežem Janem Pavlem II. Franciszek Gajowniczek dožil ve věku třiadevadesáti let a Maximiliána Kolbeho tak přežil o víc než půlstoletí. Padesát tři let bylo dlouhých na to, aby starý voják pochopil každý den znovu cenu, kterou v hladovém bunkru zaplatil za něj polský kněz. Při pohřbu řekl biskup nad rakví slova, jež shrnula život prostého polského seržanta, totiž že byl živou relikvií, jež zůstala po otci Maximiliánovi.

Zdroje

https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/the-sacrifice-and-death-of-father-maximilian-kolbe/

https://www.auschwitz.org/en/museum/news/commemoration-of-the-81st-anniversary-of-the-death-of-father-maximilian-kolbe,1571.html

https://www.auschwitz.org/en/history/punishments-and-executions/starvation-to-death

https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Maximilian_Kolbe

https://www.stmaximiliankolbechurch.com/about-us/biography-of-saint-maximilian

https://jameshannawriter.substack.com/p/the-saint-of-auschwitz

https://www.denvercatholic.org/saved-in-50-seconds-the-story-of-franciszek-gajowniczek-the-man-spared-by-st-maximilian-kolbe

https://www.biographyonline.net/spiritual/maximilian-kolbe.html

https://holocaustresources.org/lunch-and-learn-the-sacrifice-of-saint-maximilian-kolbe-at-auschwitz-by-lauren-crampton/

https://www.franciscantradition.org/blog/saint-maximilian-mary-kolbe-ofm-conv-martyr-of-charity/