Článek
Všechno jsem měla… a stejně mi něco chybělo
Byla jsem vdaná skoro třicet let. Takový ten život „pořádku“ – společné účty, sobotní nákup, letní dovolená v Chorvatsku. Neříkám, že to bylo špatný. Můj muž není zlý chlap. Jen už roky žijeme spíš vedle sebe než spolu. On si jede svoje, já svoje. Už si ani nepamatuju, kdy jsme se naposledy opravdu dotkli. Ne náhodou, ale z citu.
A pak jsem potkala Martina. Byla jsem jen unavená ženská po padesátce, co chtěla v knihkupectví utéct do jiného světa. A on tam stál. S knížkou v ruce a očima, které si mě všimly, jako by mě někdo znovu zapnul.
Neplánovala jsem to. Nehledala jsem to. Ale stalo se.
Neměla jsem v plánu někoho jiného. A už vůbec ne milence.
Začalo to nevinně. Káva. Kino. Smích. Zprávy. Pocit, že se těším, až se mi ozve. A pak jedno odpoledne, kdy jsme se jen procházeli a on mi vzal ruku. Byla jsem jak puberťačka, co lítá metr nad zemí.
Měla jsem výčitky. Jasně že jo. Každý večer, když jsem si lehla vedle manžela a dělala, že spím. Cítila jsem se jako zrádkyně. Jenže zároveň… jsem se cítila živá. Poprvé po letech.
S Martinem jsme se poprvé milovali v jednom penzionu za městem. Nebylo to plánovaný. Ani trochu romantický – v batohu jsem měla svetr a minerálku. Ale když mě políbil a řekl, že mě prostě musí cítit blíž, přestala jsem přemýšlet.
A zároveň jsem věděla, že už není cesty zpátky.
Nechci všechno zničit. Ale nechci ani uschnout zaživa.
Vím, co si teď asi říkáte. Proč jsem si to nevyřešila nejdřív doma? Proč jsem do toho lezla? Jenže… jak se vyřeší vztah, který dávno utichl, ale nikdo to nechce vyslovit nahlas? Žijeme jako spolubydlící, ale ve slušnosti. V respektu. Ale beze strhující blízkosti. A já jsem si jednoho dne uvědomila, že takhle umřu. Tichá, usměvavá, ale v duši mrtvá.
Martin nechce, abych odešla. Nechce mě přetáhnout na svůj břeh. Možná proto ho miluju ještě víc. Chce jen být se mnou. A nechce, abych trpěla.
A já? Po nocích brečím. Ne štěstím. Ale vinou. Jenže pak přijde jeho hlas. Dotek. A zase se nadechnu.
Nevím, jak to dopadne. Možná mě manžel jednou odhalí. Možná odejdu. Nebo zůstanu. Ale vím jedno – díky Martinovi jsem si vzpomněla, kdo vlastně jsem. A že nejsem jen něčí žena, matka, hospodyně. Jsem ženská, která ještě něco cítí.
Možná jsem si vybrala špatnou cestu. Ale byla to první, kde jsem po letech viděla světlo. A někdy i vina nese v sobě pravdu, kterou jsme příliš dlouho zapírali.
