Článek
Pomoc, která přišla vhod
Bylo odpoledne a tramvaj byla plná lidí vracejících se z práce. Stála jsem u dveří a přemýšlela, jak se s kočárkem dostanu dovnitř, protože zastávka nebyla bezbariérová. Řidič otevřel dveře a já zůstala stát, protože jsem věděla, že to sama nezvládnu. V tu chvíli ke mně přišel mladík, který seděl kousek dál. Bez ptaní chytil přední část kočárku a pomohl mi ho zvednout nahoru.
Poděkovala jsem mu a on jen kývl hlavou. Nepůsobil dotěrně, spíš trochu nesměle. Sedl si zpátky a já si ho dál nevšímala. Byla jsem zvyklá, že lidé občas pomůžou a pak si jdou po svém. Cestou jsem řešila spíš to, jestli dítě neusne moc brzy a jak stihnu nakoupit.
Když jsem vystupovala, znovu mi pomohl. Tentokrát jsme si na chvíli podívali do očí a já měla pocit, že chce něco říct, ale nakonec neřekl nic. Jen se lehce usmál a šel jinam. Nebrala jsem tomu žádnou váhu.
Náhoda, která náhodou nebyla
Po cestě ze zastávky jsem šla jako vždy stejnou trasou. Malé sídliště, pár stromů, večer už skoro tma. Asi po dvou minutách jsem zaslechla kroky za sebou. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Lidé chodí stejnými cestami běžně.
Jenže kroky zpomalovaly, když jsem zpomalila. Když jsem přešla silnici, přešel ji taky. Otočila jsem se a uviděla ho. Ten samý mladík z tramvaje. V první chvíli jsem si řekla, že bydlí někde poblíž. Snažila jsem se působit klidně, ale začala jsem jít rychleji.
Znovu jsem se ohlédla asi po minutě. Byl tam pořád. Nešel úplně těsně za mnou, ale dost blízko na to, abych si byla jistá, že jde stejným směrem schválně. Začala jsem přemýšlet, jestli mám někomu zavolat, ale zároveň jsem si říkala, že možná jen zbytečně panikařím.
Cesta domů, která se zdála nekonečná
Když jsem zabočila k našemu domu, měla jsem už nepříjemný tlak v žaludku. Doufala jsem, že půjde dál. Nepokračoval. Zastavil se u chodníku naproti vchodu. Dělal, že kouká do telefonu, ale cítila jsem, že sleduje, kam jdu.
Rychle jsem odemkla dveře, vjela s kočárkem dovnitř a zavřela za sebou. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho slyšela v uších. Výtah jel strašně pomalu. Pořád jsem čekala, jestli se dveře otevřou a on tam bude stát.
Nestalo se to. Dojela jsem nahoru, zamkla byt a zkontrolovala, jestli jsou zamčená i okna. Dítě spalo klidně, jako by se nic nedělo, ale já měla ruce roztřesené ještě dlouho potom.
Ticho večera
Asi po hodině jsem se odvážila podívat z okna dolů. U vchodu nikdo nestál. Ulice byla prázdná, jen světla lamp a pár zaparkovaných aut. Přesto jsem ten večer chodila po bytě a měla pocit, že mě někdo pozoruje, i když jsem věděla, že je to nesmysl.
Další dny jsem začala víc sledovat lidi kolem sebe. V tramvaji už nestojím u dveří. A když mi někdo nabídne pomoc, automaticky přemýšlím, jestli za tím není něco víc.
Od té doby si vždycky všímám odrazu za sebou ve výloze obchodu u našeho domu. Nikdy tam nikdo není, ale stejně tam pokaždé na vteřinu zpomalím. Jen abych se ujistila.
