Mladý kolega řekl, že na nový systém jsem stará. Za týden mi šéf poslal jeho rozdělanou práci

Nebyl to můj první přechod a věděla jsem, že nejde o to naučit se pár nových tlačítek. Šlo o jiné myšlení, jiné postupy a hlavně o trpělivost. Kolega z vedlejší kanceláře to však viděl jinak. Jednoho dne prohlásil, že na nový systém jsem už příliš stará a že by práci měl převzít raději on. Neřekl to nijak zvlášť nahlas, ale dost na to, aby to slyšelo několik lidí. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem se hádat. Rozhodla jsem se, že ho nechám, ať si to vyzkouší.

Nabídla jsem mu tedy, že si úkol rozpracuje sám. Nechala jsem ho, ať se do nového systému pustí bez mé pomoci. Nebylo to ze zlosti, spíš z jakési únavy z toho, že se musím pořád obhajovat. Celý týden jsem se věnovala svým vlastním úkolům, které měly pevné termíny. Kolega se mezitím oháněl tím, jak je nový systém jednoduchý a jak zvládne všechno rychleji. Občas jsem zaslechla, že se mu nedaří propojit data, ale nevměšovala jsem se. Když se mě někdo zeptal, jestli mu nechci pomoct, jen jsem pokrčila rameny a řekla, že si to přeci vzal na starost on. Nebylo to zlé. Bylo to jen tiché čekání na okamžik, kdy se ukáže, co všechno zkušenost znamená.

Za týden mi šéf poslal jeho rozdělanou práci. Na stole přede mnou se objevily nehotové tabulky, ve kterých se mísily údaje z několika zdrojů. Byly tam chyby ve vzorcích, nepropojená data a výstup, který nedával smysl. Šéf mi napsal, že potřebuje, abych chyby opravila a práci dokončila. Neptal se, jestli na to mám čas. Věděl, že to zvládnu. Kolega totiž nezvládl propojit data ani dokončit výstup v termínu. Jeho tabulky vypadaly jako dům, kterému chybí základy. Na první pohled bylo vidět, že se snažil, ale nestačilo to. Chyběla mu zkušenost s tím, co se stane, když se data propojí špatně. Chyběla mu znalost toho, kde hledat příčinu, když výstup nesedí. A chyběla mu i pokora, kterou člověk získá až po letech, kdy už několikrát narazil.

Usedla jsem k jeho tabulkám a začala je procházet. Nebyla to práce na pět minut. Musela jsem se vracet na začátek, kontrolovat vazby, opravovat vzorce a hledat, kde se ztratila návaznost. Kolega mezitím chodil po kanceláři a vypadal, že mu není dobře. Neřekl mi nic přímo, ale bylo mi jasné, že ho to mrzí. Já jsem mu to nevyčítala. Neměla jsem potřebu se mstít ani říkat, že jsem to věděla. Jen jsem pracovala. Chyby, které jsem opravovala, nebyly moje. Byly to chyby někoho, kdo si myslel, že věk je překážka, a přitom si pletl rychlost s přesností. Když jsem výstup dokončila, poslala jsem ho šéfovi. Byl funkční, propojený a v termínu. To bylo důležité.

Odpoledne se kolega zastavil u mého stolu. Neomluvil se přímo, ale řekl, že to asi nebylo tak jednoduché, jak si myslel. Přikývla jsem. Věděla jsem, že tím se snaží přiznat, že se mýlil. Můj věk mu připadal jako překážka jen do chvíle, než potřeboval moje zkušenosti. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy. Lidé si často pletou starší člověka s pomalým člověkem. Jenže zkušenost se nedá aktualizovat jako software. Nedá se stáhnout ani nainstalovat během jednoho školení. Zkušenost vzniká z chyb, z oprav, z let, kdy člověk řeší problémy, které jiní ještě neviděli. A někdy je právě tenhle klid a rozhled to nejcennější, co v novém systému může mít.