Článek
První svíčka
Internetový obchod jsem otevřela v březnu. Manžel mi na začátku dal padesát tisíc na materiál, web a první zásoby. Řekl, ať si to zkusím, že mě vidí radši u něčeho, co mě baví, než abych celé dny jen čekala, až přijde domů. Brala jsem to jako podporu. Svíčky jsem začala lít už dřív, jen tak pro radost, a pár kamarádek si je oblíbilo. Napadlo mě, že by to mohlo jít i přes internet.
První objednávka přišla po třech dnech. Měla jsem radost jako malá. Balila jsem ji do hedvábného papíru, přidala ručně psaný vzkaz a ještě jsem k ní přiložila malou svíčku zdarma. Zákaznice mi napsala, že takovou péči nečekala. To mě nakoplo. Během dvou měsíců jsem měla dvacet objednávek, pak padesát. Přibývaly každý týden a já začala mluvit o svém obchodě jako o podnikání.
Čím víc, tím líp
S růstem objednávek jsem přestala stíhat. Najala jsem si na dvě hodiny denně studentku, která mi pomáhala s balením. Koupila jsem kvalitnější vosk, dražší knoty, hezčí krabičky. Chtěla jsem, aby každá zásilka vypadala jako dárek. Manžel se občas zeptal, jestli mi to vydělává. Odpovídala jsem, že mám čím dál víc objednávek. Přikývl a víc se neptal.
Myslela jsem si, že čím víc objednávek, tím lépe. Sledovala jsem jen počet zásilek. Účtenky jsem si zakládala do krabice od bot a říkala si, že se v nich vyznám později. Manžel jednou prohodil, že bych si to měla všechno pořádně spočítat. Odvětila jsem, že na to nemám čas, když mám tolik práce s výrobou. Tehdy se jen usmál a řekl, že rozumí.
Večer, kdy počítal
Bylo to v neděli po večeři. Seděla jsem na gauči a plánovala nové vůně na podzim. Manžel si přinesl mou krabici s účtenkami za materiál a notebook. Zeptala jsem se, co dělá. Řekl, že se na to chce podívat. Hodinu počítal, občas si něco poznamenal. Já mezitím koukala do telefonu a odpovídala na zprávy od zákaznic.
Pak zavřel notebook a řekl, že průměrná objednávka mi vynese sto padesát korun. Materiál na jednu svíčku mě stojí osmdesát. Když připočtu obal, etiketu, poštovné, které platím já, a poplatek za platbu kartou, dostanu se na dvě stě padesát. Na každé objednávce tedy prodělávám zhruba stovku. Podívala jsem se na něj a nechápala. Vždyť objednávek bylo čím dál víc.
Proč mě nechal
Byla jsem z toho špatná. Ne kvůli penězům, ty manžel měl. Spíš jsem si najednou připadala hloupě. Celé měsíce jsem si myslela, že podnikám, a přitom jsem si jen hrála na obchod. Zeptala jsem se ho, proč mi to neřekl dřív, když to viděl. Chvíli mlčel. Pak řekl, že si toho všiml už po třetím měsíci. Ale že mě poprvé po dlouhé době viděl něco dělat s nadšením. A že měl dost peněz na to, aby mě nechal.
Od krabice k tabulce
Druhý den jsem si sedla k počítači a udělala si tabulku. Do jednoho sloupce jsem napsala všechny náklady, do druhého příjmy. Bylo to nepříjemné čtení. Zjistila jsem, že prodělávám i na dopravě, protože jsem zákazníkům nabízela dopravu zdarma už od dvou set korun. Zvedla jsem limit na pět set a zdražila svíčky. Přestala jsem přidávat dárky zdarma a místo hedvábného papíru začala používat obyčejný.
Nebylo to příjemné. Několik zákaznic si stěžovalo, že už to není tak výjimečné. Jedna mi napsala, že si to rozmyslela. Přesto jsem to nezměnila. Spočítala jsem si, že potřebuju prodávat aspoň dvacet svíček týdně, abych se dostala na nulu. Do konce roku se mi to podařilo. Neprodělávala jsem, ale ani nevydělávala. Bylo to poprvé, co jsem o svém obchodě mohla mluvit jako o něčem, co se uživí samo.
Nový režim
Manžel se už do mých čísel nepletl. Jednou se zeptal, jestli mi to pořád stojí za to. Řekla jsem, že jo, ale jinak než dřív. Už mě nebavilo jen balit a posílat. Začala mě bavit ta část, kdy se počítá. Když jsem o měsíc později zvedla ceny znovu a přesto mi přišly objednávky, věděla jsem, že to není náhoda. Zákaznice, které zůstaly, kupovaly dvě nebo tři svíčky najednou, aby se dostaly na dopravu zdarma. Přestala jsem se bát, že o ně přijdu.
V krabici od bot teď mám jen staré účtenky z prvních měsíců. Občas se do nich podívám. Není to příjemný pohled. Ale mám je tam schválně. Zavřu krabici a jdu k počítači. Čeká mě tabulka na příští měsíc.
