Na pokladně v obchodě jsem zjistila, že nemám dost peněz na zaplacení. Prodavačka se mi vysmála

Byl to obyčejný den, kdy jsem si po práci odskočila do obchodu nakoupit pár základních věcí. Jenže jak už to bývá, do košíku přibylo víc položek, než jsem původně plánovala. Když jsem přistoupila k pokladně, byla jsem unavená a myšlenkami jinde. Teprve ve chvíli, kdy pokladní dokončila markování, jsem otevřela peněženku a rychlým pohledem zjistila, že hotovosti mám méně, než bych potřebovala.

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Za mnou už stála fronta lidí, kteří netrpělivě posouvali vozíky a dívali se na mě s nelibostí. Začala jsem se omlouvat a snažila se vysvětlit, že si vyberu jen některé položky a zbytek vrátím. Prodavačka ale místo pochopení nahlas vyprskla smíchy. Její reakce byla tak nečekaná a hlasitá, že se otočili i lidé z vedlejší pokladny.

Ten smích se mi vpálil do paměti. Nebyl to vlídný úsměv ani drobná poznámka, ale otevřené a hlasité posměšné zasmání. V tu chvíli jsem měla chuť zmizet pod zem. Cítila jsem se ponížená, jako by mé selhání bylo představení pro všechny kolem. Někdo za mnou si odkašlal, jiný se uchechtl spolu s prodavačkou. Byla jsem tam já, bezradná a vydaná napospas cizím reakcím, a proti mně žena, která místo pomoci přilila olej do ohně.

Sebrala jsem odvahu a požádala ji, aby mi dovolila vyndat z nákupu několik věcí, které nutně nepotřebuji. Její úšklebek nezmizel, ale kývla a začala stornovat položky. Každý pípnutí skeneru bylo jako další připomenutí mé slabosti. Neodvažovala jsem se ani podívat do tváře lidem za sebou. Byla jsem ráda, že nakonec částka klesla na sumu, kterou jsem mohla zaplatit.

Když jsem si brala tašku s menším množstvím nákupu, než jsem původně plánovala, cítila jsem v hrudi zvláštní tlak. Nešlo jen o to, že jsem si nemohla dovolit vše, co jsem chtěla. Nejvíc mě tížilo to, že někdo jiný využil mou slabou chvilku k posměchu. Ten okamžik byl pro mě lekcí v tom, jak hluboce může ublížit jediný smích, když je namířený proti člověku, který už se sám cítí zranitelný.