Článek
Rohlíky, nebo housky?
V sobotu jsem šla do supermarketu nedaleko domu. Celý týden byl náročný, v práci jsem doháněla resty a doma mě čekala hromada prádla. Chtěla jsem mít nákup co nejrychleji za sebou. Seznam jsem měla v hlavě: mléko, jogurty, maso a pečivo. U regálu s pečivem jsem vzala čtyři housky a dva rohlíky. Další zákazníci se tlačili kolem, tak jsem to naházela do sáčku a zamířila k samoobslužné pokladně.
U pokladny jsem začala skenovat. Všechno šlo hladce, dokud jsem nedošla k pečivu. Housky a rohlíky nemají čárový kód, musí se zadávat ručně. Já jsem si to spletla. V hlavě jsem měla, že mám čtyři housky a dva rohlíky, ale prsty na displeji zadaly čtyři rohlíky a dvě housky. Ani jsem se na to pořádně nepodívala. Jen jsem potvrdila platbu. Rozdíl v ceně byl pár korun, ale já to nepostřehla. Zaplatila jsem kartou, vzala účtenku a chtěla odejít.
Vtom se ozvalo pípnutí a k pokladně přišla pracovnice. Mladá žena v modré zástěře. Podívala se na účtenku a pak do mého košíku. Chvíli počítala a pak vytáhla telefon.
Kontrola u pokladny
Pracovnice mi řekla, že na účtence je nesrovnalost. Ukázala mi ji. Měla jsem tam čtyři rohlíky a dvě housky, ale v sáčku byly čtyři housky a dva rohlíky. Zarazilo mě to. V první chvíli jsem nechápala, co se stalo. Omluvila jsem se, že jsem se spletla, že jsem to zadala obráceně.
Pracovnice se na mě podívala. „To se stává, ale musíme to vyřešit. Zavolám ochranku.“
Nechápala jsem, proč kvůli pár korunám volá ochranku. Chtěla jsem jí vysvětlit, že to bylo nedopatření, že se to stává. Ale ona už zvedala telefon. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Lidé u vedlejších pokladen se otáčeli. Byla jsem v rozpacích. Chtěla jsem zaplatit rozdíl, ale pracovnice mě vyzvala, abych počkala na místě. Stála jsem tam s taškou v ruce a snažila se vypadat klidně. Připadala jsem si jako zloděj.
Ochranka v zázemí
Ochranka přišla za dvě minuty. Muž v černé uniformě, vysoký, s vážným výrazem. „Pojďte se mnou,“ řekl. Následovala jsem ho do zadní části obchodu. Tam byla malá místnost se stolem a dvěma židlemi. Posadil mě a vytáhl notes. V místnosti bylo ticho, jenom bzučela zářivka.
Zeptal se, co se stalo. Vysvětlila jsem mu to. Že jsem si spletla zboží. Že jsem spěchala. Že jsem se nechtěla obohatit o pár korun. Poslouchal, zapisoval. Pak se zeptal, jestli mám účtenku. Měla jsem ji v kapse. Podala jsem mu ji. Chvíli na ni koukal, pak se zeptal, jestli jsem si vědoma, že existuje rozdíl v ceně. Přikývla jsem. Řekl, že to musí nahlásit jako incident, ale vzhledem k částce a tomu, že se to stalo poprvé, to nechá být. Dal mi domluvu a propustil mě.
Cítila jsem se poníženě. Ne kvůli domluvě, ale kvůli tomu, že mě někdo podezříval. Že si mysleli, že jsem chtěla okrást obchod. Přitom jsem jen byla nepozorná. V hlavě jsem si přehrávala, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Možná kdybych si pečivo vážila sama, nebo kdybych šla k běžné pokladně. Ale to už bylo jedno.
Zpátky mezi regály
Odcházela jsem z obchodu s taškou a s pocitem, který mě ještě dlouho neopustil. Příští týden jsem šla nakupovat znovu. Samoobslužné pokladně jsem se vyhnula. Stoupla jsem si do fronty k běžné pokladně. Paní za kasou se na mě usmála, já jsem jí podala pečivo a ona ho sama zadala. Bylo to pomalejší, ale bylo mi to jedno.
