Článek
Nečekaný objev
Byl to obyčejný den. Dcera byla venku s kamarádkami a já jsem se rozhodla, že jí trochu uklidím v pokoji. Většinou to nedělám, protože vím, že jí vadí, když jí někdo sahá na věci. Tentokrát jsem ale cítila potřebu utřídit ten chaos. Když jsem odsunula krabici s papíry, vypadl z ní složený list. Neodolala jsem a přečetla si ho.
Slova, která bolela
V dopise stálo, že nás nesnáší. Že jsme prý nespravedliví, že jí pořád něco zakazujeme a že se doma cítí nešťastná. Ty věty mi připadaly jako ostré rány. Nikdy by mě nenapadlo, že to v sobě nosí. Myslela jsem si, že máme docela otevřený vztah. Najednou se mi podlomily nohy a cítila jsem, jak mi tečou slzy.
Pochybnosti o sobě
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem jako matka selhala. Jestli jsem na ni byla příliš přísná, nebo naopak moc benevolentní. Přemítala jsem nad každou naší hádkou, nad každým zákazem i příkazem. V hlavě mi běžely věty typu: možná jsem jí měla víc naslouchat, možná jsem jí neměla tolik kontrolovat telefon, možná jsem jí měla dát víc volnosti.
Rozhovor, kterého jsem se bála
Když se večer vrátila, chtěla jsem se jí zeptat, ale nedokázala jsem to. Jen jsem na ni koukala, jak si dává batoh do kouta a usmívá se na obrazovku telefonu. Jak se mám tvářit, když vím, co napsala? Několik dní jsem to dusila v sobě. Nakonec jsem pochopila, že mlčet nemůžu. Sedly jsme si spolu do kuchyně a já jí řekla, že jsem ten dopis našla.
Její reakce
Zprvu byla naštvaná, že jsem jí četla soukromé věci. A měla pravdu. Ale pak se rozplakala. Řekla, že to psala v návalu vzteku, když jsme jí zakázali jít na oslavu, protože měla špatné známky. Prý nás nemyslela doslova nenávidět, ale v tu chvíli byla hrozně zraněná a potřebovala si ulevit.
Vzájemné porozumění
Byl to těžký rozhovor, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme ho vedly. Dcera mi vysvětlila, že někdy má pocit, že jí nerozumíme, že ji pořád jen hodnotíme podle školy a povinností. A já jsem si uvědomila, že má kus pravdy. Možná se tolik soustředíme na výsledky, že zapomínáme, jak se cítí. Slíbily jsme si, že se budeme víc bavit otevřeně a že se já pokusím méně kontrolovat a více naslouchat.
Tiché rozhodnutí
Od té chvíle se snažím přemýšlet, než něco řeknu. Nechci, aby měla pocit, že je doma v pasti. Zároveň se ale snažím udržet hranice, protože vím, že je ještě pořád mladá. Možná nikdy nezabráním tomu, aby o nás někdy neřekla ošklivá slova, ale doufám, že uvnitř cítí, že ji máme rádi. Ten dopis byl bolestný, ale možná byl i nutným impulsem, abych se zamyslela nad tím, jakou máma vlastně jsem.
