Článek
Krabice pod zimními kabáty
Matka se na jaře rozhodla, že už nechce zůstávat sama ve velkém bytě, a přestěhovala se k bratrovi do menšího domu na kraji města. Vyklízení jejího starého bytu zbylo na mně. Tři dny jsem třídila oblečení, nádobí a papíry, až jsem ve spodní zásuvce skříně pod zimními kabáty našla plechovou krabici od sušenek. Byla plná knoflíků. Většina připomínala obsah babiččiny šicí krabičky: plastové kusy, pár perleťových, několik kovových s očkem. Chtěla jsem krabici odnést do charitativního obchodu, protože na drobnosti tohoto druhu u nás doma nikdo nešije. Jenže jsem měla jít ke známé na zkrácení kalhot, a tak jsem krabici vzala s sebou. Známá šije v přízemí starého domu, opravuje dětem kalhoty a dospělým límce. Když jsem krabici otevřela, přestala měřit a začala jednotlivé kusy vytahovat na bílý ubrus.
Vytáhla tři papírové sáčky se zažloutlým potiskem. Uvnitř byly sady skleněných knoflíků, modré, zelené a kouřové, každý s kovovým očkem. Obracela je proti oknu a pak řekla, že to nejsou obyčejné knoflíky. Pocházely z malé dílny, která skončila někdy na začátku sedmdesátých let. Šlo o ručně lisované kusy a některé sady byly kompletní. Mezi sběrateli měly podle ní cenu několika tisíc korun. Nevěřila jsem jí. Knoflíky mi připadaly jako staré sklo, které se válí po půdách. Chtěla hned volat známému sběrateli. Zadržela jsem ji. Nejdřív jsem se potřebovala zeptat matky, odkud knoflíky jsou.
Matčina odpověď
Odvezla jsem krabici domů a druhý den jela k bratrovi. Matka seděla v kuchyni a loupala jablka. Když jsem krabici postavila na stůl, chvíli se na ni dívala, jako by ji viděla poprvé. Pak řekla, že knoflíky koupila v sedmdesátých letech od bývalé pracovnice nějaké dílny. Nosila je po sáčcích a matka si některé nechala na opravy. Skleněné sady si odkládala, protože se jí líbily, a později je přestala používat. Když jsem se ptala, proč mi o tom nikdy neřekla, pokrčila rameny. Řekla, že to nebylo nic velkého. Jen knoflíky, které se přestaly hodit.
Nabídka od sběratele
Krejčová mezitím poslala zprávu, že sběratel by za modrou sadu dal čtyři tisíce a za ostatní dvě sady celkem dva a půl tisíce. Peníze by se hodily, ale nedokázala jsem si představit, že je vezmu a všechny knoflíky zmizí v cizí vitríně. Zavolala jsem jí, že prodávat všechno nebudu. Chtěla jsem nejdřív roztřídit, co je obyčejné a co patří k sobě. Souhlasila a nabídla, že mi sady popíše. Řekla, že u starých knoflíků je důležitá i historie, ne jen cena. To mě zarazilo, protože jsem do té doby viděla jen krabici, kterou je potřeba vynést.
Modrá sada
Doma jsem krabici vysypala na stůl. Obyčejné knoflíky jsem dala do sáčku pro charitu. Sady jsem nechala v papírových obalech. Nakonec jsem se rozhodla prodat dvě sady za dva a půl tisíce a modrou sadu si ponechat. Sběratel si pro knoflíky přijel, zaplatil a odvezl je v krabičce, kterou si přinesl. Peníze jsem uložila do obálky a část jsem dala krejčocé za opravy. Modrou sadu jsem našila na matčin starý šedý kabát, který jsem si při vyklízení vzala z její skříně. Knoflíky k němu přesně pasovaly a kabát měl najednou jiný vzhled. Krabici jsem si nechala. Obyčejné knoflíky jsem odvezla do charity až další týden.
