Článek
Nedělní ráno začalo docela normálně
Na změnu času mě v sobotu večer upozornily zprávy. Telefon a televize se přenastaví samy, takže jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Ručně měním jen budík v ložnici a kulaté hodiny v kuchyni. Budík jsem posunula hned. Ke kuchyňským hodinám jsem si chtěla přinést stoličku, protože visí vysoko nad dveřmi, ale začala jsem sklízet nádobí a zapomněla na ně.
V neděli jsem vstala podle budíku, uvařila si kávu a dopoledne strávila doma. Kolem jedenácté podle kuchyňských hodin jsem začala chystat oběd. Mám ráda pravidelnost a jím krátce po dvanácté. Když jsem si sedla ke stolu, překvapilo mě, že v televizi ještě nezačal polední pořad, který si občas pouštím. Řekla jsem si, že změnili program.
Odpoledne jsem volala sestře. Podivila se, že už mám umyté nádobí, protože ona teprve stavěla polévku na sporák. Každá máme jiný režim, a tak mi to nepřišlo zvláštní. Ještě jsem ji pobízela, že jí obědvá pozdě.
V pondělí se podle mě opozdil celý obchod
V pondělí chodím hned po otevření do malého obchodu. Bývá tam klid a prodavačka má čas mi nakrájet sýr. Vyšla jsem z domu podle kuchyňských hodin za několik minut devět. Když jsem dorazila, dveře byly otevřené, ale uvnitř se teprve rozsvěcelo a před obchodem stály přepravky.
Prodavačka se zasmála, že jsem dnes velmi časná. Odpověděla jsem, že už by přece měli mít otevřeno. Ukázala mi hodiny nad pokladnou. Bylo osm. Podívala jsem se na telefon v kabelce a ten ukazoval totéž. Teprve tehdy mě napadlo, že jsem doma něco nepřeřídila.
Cestou zpátky jsem se sama sobě smála. Jenže jakmile jsem vešla do kuchyně, zazvonila mi kamarádka Alena. Připomněla mi, že se další den setkáme v kavárně v deset. Napsala jsem si čas na papírek a položila ho pod kuchyňské hodiny. Hodiny stále ukazovaly o hodinu více, ale já si namluvila, že už o tom přece vím.
Na schůzku jsem přišla před personálem
V úterý jsem se chystala podle ciferníku nad dveřmi. Oblékla jsem se, zamkla a do kavárny dorazila krátce před desátou podle svých hodin. Uvnitř byly židle ještě na stolech. Majitel právě odemykal a vysvětlil mi, že otevírá v půl desáté. Na telefonu bylo teprve devět hodin a pět minut.
Tentokrát už mi situace legrační nepřipadala. Začala jsem pochybovat, zda nejsem roztržitější, než si připouštím. Posadila jsem se na lavičku a čekala skoro hodinu. Alena přišla přesně. Když jsem jí všechno vyprávěla, nejdřív se zasmála, potom se zeptala, proč jsem hodiny jednoduše nepřeřídila hned po návratu z obchodu.
Neměla jsem rozumnou odpověď. Byly vysoko, nechtělo se mi hledat stoličku a pokaždé, když jsem vstoupila do kuchyně, automaticky jsem jim uvěřila. Telefon jsem kontrolovala jen tehdy, když vznikl rozpor. Čtyřicet let jsem řídila domácnost podle jediného ciferníku a zvyk byl silnější než informace, že ukazuje špatně.
Stoličku mi raději přidržela kamarádka
Alena šla po kávě se mnou domů. Přidržela mi stoličku, já hodiny sundala a posunula ručičky. Baterii jsme rovnou vyměnily, protože se vteřinová ručička občas zadrhávala. Když jsem je vracela na zeď, uvědomila jsem si, kolik věcí v bytě dělám bez přemýšlení jen podle jejich polohy a dlouholetého zvyku.
Další den jsem obědvala ve správnou dobu. Nešlo přitom jen o jídlo. Léky užívám ráno a večer podle dávkovače a u nich se řídím budíkem v telefonu. Přesto mě tři dny s chybnými hodinami přiměly projít i další časovače v bytě. Přeřídila jsem troubu, rádio a malé hodiny v koupelně, kterých jsem si do té chvíle vůbec nevšimla.
Se sestrou jsme zavedly jednoduché pravidlo. V sobotu před změnou času si zavoláme a každá nahlas vyjmenuje, co už přenastavila. Ona zapomíná na hodiny v autě, já na ty kuchyňské. Nejde o kontrolu, kdo je schopnější. Je to krátký rozhovor, při kterém se obě ujistíme, že jsme na nic nezapomněly.
Jedna hodina změnila můj pohled na rutinu
Za své tři předčasné obědy se nestydím. Spíš mě překvapilo, jak snadno jsem dokázala hledat chybu všude kolem. Televize změnila program, obchod otevřel pozdě a kavárna nedodržela čas. Přitom celou dobu stačilo podívat se na telefon a přijmout, že můj známý ciferník tentokrát nemá pravdu.
Kuchyňské hodiny jsem nesundala. Patřily ještě mojí mamince a mám ráda jejich tiché cvakání. Pod ně jsem ale do kalendáře nalepila dvě malé značky, jednu k jaru a druhou k podzimu. Neříkají mi, kolik je hodin. Připomínají mi, že i nejspolehlivější věc v domácnosti občas potřebuje lidskou ruku.
