Článek
Cesty na prohlídky mě unavovaly
Po stěhování k partnerovi mi zůstal dvoupokojový byt na druhém konci města. Nechtěla jsem ho pronajímat, protože jsem potřebovala doplatit úvěr na nový domov. Byt byl vyklizený, čerstvě vymalovaný a připravený k prodeji. Jen každá prohlídka znamenala dvě hodiny v dopravě a večer, který jsem musela dohánět v práci.
Můj dlouholetý kamarád Petr bydlel o tři ulice dál. Pracoval dřív jako stavební technik a nabídl se, že bude zájemcům otevírat a ukáže jim sklep i rozvody. Za pomoc nic nechtěl. Znali jsme se od školy, jezdili spolu na výlety a několikrát si navzájem hlídali byty. Dala jsem mu jednu sadu klíčů a přesně řekla, že je může použít pro domluvené prohlídky.
Kupec našel matraci
První tři návštěvy proběhly dobře. Petr mi vždy zavolal, popsal zájemce a poslal fotografie zavřených oken. Čtvrtý muž si vyžádal druhou prohlídku se svou sestrou. Po dvaceti minutách mi zavolal s otázkou, zda je byt opravdu volný. V ložnici prý leží složená matrace, deka, nabíječka a sportovní taška.
Myslela jsem, že se spletl byt. Když poslal fotografii, poznala jsem pokoj i starý věšák, který jsem tam nechala. Petr tvrdil, že jeho syn Michal jednu noc nestihl poslední autobus a neměl kam jít. Věci prý uklidí ještě ten den. Zájemce však další jednání ukončil. Bál se, že v bytě někdo bydlí a že předání nebude tak jednoduché, jak jsem tvrdila.
Jedna noc měla vlastní kartáček
Druhý den jsem přijela bez ohlášení. V kuchyňské skříňce stál hrnek, instantní káva a otevřený cukr. V koupelně byl ručník a zubní kartáček. Elektroměr ukazoval spotřebu, která neodpovídala občasnému rozsvícení při prohlídkách. Nebyl to žádný tajný nájemník na měsíce, jak jsem se chvíli bála, ale jedna noc to také nebyla.
V předsíni jsem navíc našla lístek s rozpisem Michalových směn a dvěma termíny mých prohlídek. Někdo tedy pobyt plánoval tak, aby se s návštěvami nekřížil. To mě zasáhlo víc než spotřebovaná elektřina. Nešlo o okamžité rozhodnutí po zmeškaném autobusu, ale o systém postavený na tom, že se o něm nedozvím.
Petr přiznal, že Michal se rozešel s přítelkyní a čekal na pokoj na ubytovně. Spal v bytě šestkrát, vždy jen mezi večerní a ranní směnou. Petr mu dal klíč, protože se styděl požádat mě. Tvrdil, že mi byt hlídali a nic nepoškodili. Když jsem připomněla ztraceného kupce, namítl, že kdo uteče kvůli matraci, stejně nebyl vážný.
Pomoc zdarma měla cenu
Naštvalo mě, že Petr počítá svou službu proti mému právu rozhodovat. Ano, ušetřil mi cesty. Ano, jeho syn byl v nepříjemné situaci. Kdyby se zeptal, možná bych dvě nebo tři noci povolila a prohlídky na tu dobu zastavila. On však rozhodl, že prázdný byt je nevyužitá možnost, a mou případnou odpověď si nahradil vlastním odhadem.
Také mi nedošlo, co všechno tím změnil. V inzerátu jsem uváděla, že je byt okamžitě volný. Na prohlídky chodili lidé s představou, že po podpisu nebude třeba nikoho vystěhovávat ani řešit cizí věci. I kdyby Michal odcházel každé ráno, já jsem už nemohla poctivě tvrdit, že přístup mám pod kontrolou jen já.
Vzala jsem oba klíče a ještě ten den objednala výměnu vložky. Michal si odvezl věci. Nepožadovala jsem nájem, jen úhradu spotřebované elektřiny a úklidu. Petr peníze poslal, ale připojil poznámku, že přátelé by si měli v nouzi pomáhat. Odpověděla jsem, že pomoc poskytnutá z cizího bytu není jeho pomoc. Pak jsme spolu několik týdnů nemluvili.
Byt se prodal bez dalších laskavostí
Prodej jsem svěřila malé realitní kanceláři. Provize mě bolela a nabídka, kterou jsem nakonec přijala, byla o něco nižší než částka od prvního zájemce. Nedokážu tvrdit, že by byt koupil, kdyby matraci nenašel. Vím jen, že po té prohlídce přestal odpovídat a já další dva měsíce platila zálohy za prázdný byt. Kancelář vedla záznam o každém předání klíčů a po prohlídce mi posílala krátký protokol. Zpočátku mi to připadalo chladné ve srovnání s Petrovou ochotou. Postupně jsem ocenila, že přesně vím, kdo do bytu vstoupil, kdy odešel a za co odpovídá. Za tu jistotu jsem nakonec platila stejně jako za samotné hledání kupce.
Petr mi k podpisu smlouvy pogratuloval. Sešli jsme se později na narozeninách společné známé a dokázali spolu mluvit bez hádky. Už mu ale nedávám klíče a on mi nenabízí praktické služby. Naše přátelství nezaniklo jedním přespáním. Zmizela z něj samozřejmost, s níž jsme dřív zacházeli s důvěrou.
Michala jsem jednou potkala u obchodu. Omluvil se a řekl, že otci několikrát navrhoval, aby mi zavolal. Nevím, zda je to pravda. Přijala jsem omluvu, ale další podrobnosti jsem nezjišťovala. Byt má nové majitele a původní klíče už neotevřou nic. To je v celém příběhu nejjednodušší část.
