Článek
Nepříjemné oslovení
Stála jsem u pultu s pečivem a vybírala rohlíky, když se ke mně prodavačka naklonila a zcela samozřejmě pronesla „Tak co, babi, máte vybráno?“. Zamrazilo mě. Nešlo o to, že bych nedokázala přijmout svůj věk. Šlo o tón, který zněl, jako by mě odsunula do role někoho, kdo už nepatří mezi běžné zákazníky, ale mezi povzdechy a soucit. Odpověděla jsem, že ano, ale hlas se mi zadrhl. Někdo za mnou to celé zřejmě slyšel, protože jsem ucítila pohled do zad ještě dřív, než jsem se otočila.
Cizí muž se vložil do situace
Vedle mě stál muž s košíkem, vypadal sotva o pár let mladší než já. Oslovil prodavačku naprosto klidně a zeptal se jí, proč používá oslovení babi. Dodal, že by neměla dávat zákazníkům přezdívky a že takové chování není vhodné ani profesionální. Nezvyšoval hlas. O to víc jeho slova dopadla přesně tam, kam měla. Prodavačka zrudla, zavrtěla se a koktavě řekla, že to myslela přátelsky. Muž jí odpověděl, že přátelské je zeptat se, jak může pomoci, ne shazovat něčí důstojnost.
Nečekaný pocit zadostiučinění
Stála jsem tam jak přimražená. Nevěděla jsem, jestli mám poděkovat nebo se propadnout studem. Muž se ke mně otočil a jen krátce pokývl. Bylo v tom víc podpory, než bych kdy čekala od někoho cizího. Prodavačka mi podala účtenku bez jediného slova a já jsem si uvědomila, že nebýt jeho, odešla bych s tíhou, která by mi seděla na hrudi celý den.
Odchod, který změnil náladu
Když jsem vyšla ven, cítila jsem, jak se mi rozvazuje napětí v ramenou. Muž mě doběhl u výlohy a omluvil se, že se vměšoval. Řekla jsem mu, že to bylo to nejmilejší, co pro mě ten den někdo udělal. Usmál se a odběhl pryč, než jsem stihla dodat víc.
Myšlenka, která mi zůstala v hlavě
Cestou domů jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí, aby se člověk cítil viděný a respektovaný. A jak mnoho pro někoho může znamenat, když se ho zastane úplně cizí člověk.
