Článek
Každý nákup stejný příběh
Přijdu do obchodu, postavím se do fronty, vyložím si věci. A ještě než se dostanu na řadu, slyším známou větu: „Můžete támhle, na samoobslužnou?“ Nejspíš si myslí, že mi tím pomáhají. Ale mně se pokaždé sevře žaludek. Ne proto, že bych to neuměla, ale protože ty obrazovky nesnáším. Pálí mě z nich oči, všechno tam bliká a já u toho vždycky něco zkazím.
Jednou jsem se zkusila omluvit, že mi to nejde, ale prodavačka se jen usmála a odpověděla, že to zvládnu. Jenže nezvládnu. A hlavně nechci. Chtěla jsem prostě normálně zaplatit, jako dřív.
Přestala jsem vysvětlovat
Po pár podobných situacích mi došlo, že vysvětlováním nic nezmůžu. Čím víc se snažím popsat, že mi ty pokladny vadí, tím víc se prodavačky tváří, že jsem divná. Tak jsem si řekla, že musím vymyslet něco, co bude znít natolik jednoznačně, že to nikdo nebude chtít rozporovat.
A tak jednoho dne, když mě zase posílali jinam, jsem se usmála a úplně klidně řekla: „Já tam nemůžu, mám potíže se zrakem.“
Ticho, které jsem potřebovala
Bylo zvláštní, jak rychle to zabralo. Prodavačka se okamžitě omluvila a nechala mě zaplatit. Žádné další otázky, žádné přemlouvání. Jen tichý souhlas a pochopení v očích. Bylo to, jako by ta věta otevřela dveře, které se předtím pořád zavíraly.
Od té doby ji používám pokaždé, když se situace opakuje. Neříkám to teatrálně, jen klidně a věcně. A funguje to vždy.
Nádech klidu mezi světly
Dnes už nakupuju v pohodě. Když přicházím ke kase, prodavačky mě poznávají a ani nenaznačí, že bych měla jít jinam. Někdy se mě jen zeptají, jestli vidím dobře cenu, a já přikývnu. Připadám si skoro jako součást starého, pomalého světa, který se v těch blikajících obrazovkách ještě úplně nerozpustil.
A možná právě proto mám tu větu tak ráda. Ne proto, že by byla lež, ale protože mi dovolila zůstat člověkem mezi stroji.
