Hlavní obsah

Řidiči autobusů ztrácejí slušnost. Jeden mi minulý týden zavřel dveře před holí a odjel bez mě

Foto: Mathias Reding/Pexels.com

Ten den jsem si řekla, že to zvládnu. Po operaci jsem sice stále chodila s holí a každý krok mi připomínal, že tělo potřebuje čas, ale nechtěla jsem se vzdávat.

Článek

Ráno, kdy jsem si věřila

Měla jsem objednaný termín u lékaře, v tašce dokumenty a v hlavě přesně naplánované, kterým autobusem pojedu. Vstala jsem dřív, oblékla se pomalu a ven jsem vyšla s dostatečným předstihem. Přesto se ukázalo, že předstih nestačí, když člověk spoléhá na to, že si ho někdo všimne.

K zastávce jsem se blížila pomaleji, než bych chtěla. Hůl mi klepala o dlažbu a já jsem se soustředila hlavně na to, abych nezakopla. Autobus už stál u zastávky a já jsem viděla, jak se do zpětného zrcátka odráží řidičův obličej. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě vidí. Zrychlila jsem, jak to jen šlo, natahovala jsem ruku k tlačítku na dveřích a doufala, že mi ještě nechá chvilku. Jenže dveře se zavřely dřív, než jsem se jich stačila dotknout. Autobus se pohnul a odjel. Zůstala jsem na zastávce sama, s holí v jedné ruce a taškou v druhé.

Čtyřicet minut, které mi vzaly víc než čas

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako by se mělo něco změnit. Nezměnilo se nic. Na zastávce svítil jízdní řád a já věděla, že další spoj jede až za čtyřicet minut. Usedla jsem na lavičku a cítila jsem v sobě směs vzteku, bezmoci a studu. Studu za to, že jsem pomalá. Vzteku za to, že někdo mohl počkat pár vteřin. Bezmoci proto, že jsem nemohla udělat nic jiného než sedět a dívat se na prázdnou silnici. K lékaři jsem dorazila pozdě a vyšetření jsem nestihla. Musela jsem si domluvit nový termín, znovu si uspořádat den a znovu vysvětlovat, proč to nevyšlo.

Návrat na zastávku

Od té doby vyrážím o autobus dřív. Stojím na zastávce déle, než by bylo potřeba, a pozorně sleduji každé vozidlo, které se blíží. Hůl mám pevně v ruce a tašku připravenou tak, abych se nemusela zdržovat. Přesto se mě ten pocit drží dál. Kdykoliv vidím zavírající se dveře, vzpomenu si na ten okamžik, kdy jsem stála na chodníku a věděla, že mě řidič viděl. Nešlo jen o jeden autobus. Šlo o pocit, že pro někoho jsem jen pomalé zdržení, překážka v rozvrhu, člověk, kterého je snazší nechat za sebou.

Nechci, aby to vyznělo jako prosba o lítost. Nechci, aby mě někdo litoval. Chci jen, aby si lidé za volantem uvědomili, že za dveřmi nestojí anonymní postava, ale někdo, kdo má svůj den, svou bolest, svůj lékařský termín a svou důstojnost. Někdy stačí opravdu málo. Pár vteřin, jeden pohled do zrcátka a ochota počkat. Já už budu na zastávku chodit dřív. Ale ten pocit, že jsem byla pro někoho jen pomalé zdržení, si ponesu ještě dlouho.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz