Článek
Lucka přišla v sobotu z města s igelitkou. Bílé tenisky, nic extra, docela hezké. Zeptala jsem se, kolik stály. Dva tisíce. A já místo toho, abych řekla „pěkný“, jsem řekla „to sis měla ještě lépe rozmyslet“. Ani nevím, proč mi to vyjelo. Řekla jsem to tím tónem, který sama nesnáším, protože přesně takhle mluvila moje máma.
Lucce je dvacet tři. Pracuje v kanceláři, bere něco kolem třiceti tisíc a platí si garsonku na Žižkově. Ty boty si koupila z vlastních peněz. Já jsem v jejím věku taky kupovala boty a nikdo mi do toho nemluvil.
Odešla kolem čtvrté. Ani se nezlobila, jen pokrčila rameny. To je skoro horší.
Sedla jsem ke stolu, udělala si kafe a otevřela bankovnictví v telefonu. Dělám to tak dvakrát třikrát do měsíce. Otevřu přehled kreditek, podívám se na něj a zase zavřu. Jako když si člověk přejede jazykem přes bolavý zub.
Na tu první kreditku si pamatuju přesně. Před čtyřmi lety, prosinec, pračka odešla uprostřed pracího cyklu. Voda na podlaze, ručníky všude. Opravář řekl něco přes šest tisíc. Na účtu mi zbyly tři tisíce a nějaké drobné. Říkala jsem si, že kreditku vezmu jen na tenhle měsíc a v lednu to splatím. V lednu přišly vánoční účty. V únoru pojištění auta. V březnu jsem si na ni koupila zimní bundu v akci, protože ta stará měla rozbitý zip a já jsem pořád přemýšlela, jestli si toho lidi v práci všímají.
Ta druhá je vlastně kvůli Lucce. Před dvěma lety nastupovala do práce a potřebovala kauci a první nájem dopředu. Patnáct tisíc. To jsem neměla, ani náhodou. Banka mi schválila kreditku přes internet, myslím že za dvacet minut. Kauci jsem jí poslala ještě ten večer. Lucka neví, odkud ty peníze byly. Myslí si, že jsem měla naspořeno.
A ta třetí je taková hloupost, že se mi o tom ani nechce psát. Kamarádka slavila padesátiny, jely jsme skupinou do Chorvatska. Věděla jsem, že na to nemám. Ale představa, že řeknu „já nemůžu, nemám peníze“, když ostatní říkaly „jasně, jedeme“ prostě jsem to nedokázala. Týden v apartmánu, cesta autem, jídlo, víno. Vyšlo to asi na dvanáct tisíc, možná víc, protože něco jsem platila z běžného účtu a nemám úplný přehled. Z toho dluhu jsem zatím splatila snad tři tisíce.
Dohromady teď dlužím asi sedmašedesát tisíc. Možná o kus víc, záleží na tom, jestli počítám i úroky, které ještě nebyly vyčíslené. Přesný součet jsem si nikdy neudělala, protože se toho čísla bojím.
Pětadvacátého přijde výplata. Na ruku dostanu asi šestatřicet tisíc, záleží na měsíci. Do konce měsíce odejde nájem, energie, internet, telefon, splátky na karty, jízdné a pojistka. Zůstane mi něco kolem jedenácti, dvanácti tisíc na celý další měsíc. Z toho jde na benzín, jídlo, drogerii. Obědy v práci stojí sto padesát, to je za měsíc skoro pět tisíc. Měla bych si nosit svačiny, ale večer na to nemám sílu a ráno vstávám v pět.
Naposledy jsem si koupila něco na sebe někdy v říjnu. Tričko v akci za pár stovek. U kadeřníka jsem byla naposledy v září. Na dovolenou jsem letos nejela, protože to loňské Chorvatsko ještě splácím. A říct holkám, že letos nepojedu, protože jsem vloni neměla říkat ano, to taky nejde.
Někdy mi Lucka volá a říká, že má ke konci měsíce málo peněz. Já jí pokaždé řeknu, ať si udělá rozpočet. Ať si zapisuje výdaje. Ať si dává stranou aspoň dva tisíce měsíčně. Říkám to nahlas jí a v hlavě si přitom říkám, že já sama nemám ani rozpočet, ani záznamy, ani ty dva tisíce stranou.
Lucka si ty boty koupila za dva tisíce z výplaty, z běžného účtu, bez kreditky. Normálně si na ně počkala a pak si je koupila. Udělala přesně to, co bych od ní chtěla a co já sama neumím. A já jí za to ještě vyčinila.
Večer jsem na to myslela. Ležela jsem a zkoušela spočítat, kolik mě ty tři kreditky celkově stojí jenom na úrocích. Zamotala jsem se v tom někde kolem patnácti tisíc a radši jsem to nedopočítala.
