Článek
Příjmení, které pronásledovalo celý život
Kristina Vlachová přišla na svět v Praze v roce 1943 pod jménem Jana Slánská. S generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, popraveným v roce 1952, neměla žádnou rodinnou vazbu, ale jako dítě se kvůli příjmení opakovaně dostávala do nepříjemných situací ve škole i na ulici. Když jí bylo osmnáct, rozhodla se pro pseudonym po své oblíbené středoškolské profesorce dějepisu Haně Vlachové, kterou obdivovala za odvahu říkat studentům pravdu i v dobách, kdy se to nenosilo.
Od inženýrky k barrandovské scenáristce
Cesta k filmu vedla u Vlachové oklikou přes technické vzdělání. Absolvovala obor zaměřený na rozhlas, film a televizi na pražském ČVUT. Do Filmového studia Barrandov nastoupila v roce 1966 jako inženýrka ve zvukovém oddělení, nikoliv jako scenáristka. Filmovou dramaturgii a scenáristiku poté vystudovala na pražské FAMU.
Zlomovým dílem se pro ni stal snímek Hra o jablko, na jehož scénáři spolupracovala s režisérkou Věrou Chytilovou. Komedie o vztahu porodníka a zdravotní sestry měla premiéru v roce 1976 a o rok později získala na mezinárodním festivalu v Chicagu prestižní ocenění Stříbrný Hugo.
Lednový telefonát, který změnil všechno
Na konci ledna 1977 se v Národním divadle sešly stovky známých tváří. Na jevišti zaznělo provolání uměleckých svazů, reakce režimu na opoziční Chartu 77, která volala po dodržování lidských práv. Celá akce byla pečlivě naaranžovaná, umělci dostávali oficiální pozvánky a kamery je zaznamenávaly v prvních řadách hlediště. Celkem se k provolání připojilo na sedm tisíc lidí z kulturní sféry. Vlachové v těch dnech zazvonil telefon.
Sekretářka z produkce jí oznámila, že má přijít podepsat loajální prohlášení, jinak prý film Hra o jablko nikdy neuvidí diváci. Vlachová rezolutně odmítla s tím, že žádné provolání pod žádnou záminkou nepodepíše. Přesvědčit ji přišla osobně i Věra Chytilová. Setkání bylo bolestné pro obě strany, protože do té doby měly blízký pracovní i lidský vztah, ale v otázce podpisu se rozešly definitivně.
Omalovánky jako úkryt pro zakázané autory
Důsledky odmítnutí přišly okamžitě. Pro Vlachovou se zavřely dveře do jakéhokoli filmového studia či televizního štábu. Následujících osm let strávila v nakladatelstvích Orbis a Panorama, kde redigovala omalovánky, vystřihovánky a leporela pro děti. I v tomto zdánlivě nevinném prostředí ale našla způsob, jak pomáhat.
Zakázaným autorům z okruhu Charty 77 zadávala ilustrátorské i textové zakázky, které oni publikovali pod smyšlenými jmény. Šlo v podstatě o jedinou možnost, jak těmto lidem zajistit legální příjem a udržet je v kontaktu s profesním světem. Jenže někdo na Vlachovou upozornil a po provalení celé sítě musela nakladatelství opustit.
Filmové semináře ve vrátnici na koleji
Po odchodu z nakladatelství vystřídala několik nekvalifikovaných zaměstnání. Poslední z nich ji zavedlo na vrátnici koleje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Právě tam, za sklem vrátnice, začala s několika zvídavými studenty pořádat neoficiální besedy.
Mladí lidé se jí ptali na zakázané filmy, na události kolem roku 1968 i na to, kdo byl vlastně Jan Palach nebo Václav Havel. Pikantní na celé věci bylo, že mnoho těchto studentů pocházelo z rodin spjatých s režimem a teprve na koleji si poprvé uvědomili, proč na vrátnicích a v kotelnách pracují vzdělaní lidé.
Návrat k filmu a celoživotní téma
Sametová revoluce v listopadu 1989 konečně otevřela Vlachové cestu zpět k práci, kterou celý život chtěla dělat. Už od počátku devadesátých let se začala naplno věnovat televizní tvorbě. Krátce po revoluci uspěla v konkurzu na pozici dramaturgyně celovečerních filmů na Barrandově. Těžiště jejích dokumentů tvoří reflexe zločinů obou totalitních režimů a otázka, jak se s nimi česká společnost vyrovnává.
Mezi její nejznámější snímky patří Jáchymovská stigmata o politických vězních uranových dolů, Zpráva o Králi Šumavy zachycující osud převaděče Josefa Hasila či Věž smrti, v níž odkrývá selhávání české justice při stíhání komunistických zločinů. V letech 2004 až 2007 ji zakladatel slovenského Ústavu paměti národa Ján Langoš přizval jako dokumentaristku a producentku.
Nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa a kompromisům se vyhýbala po celý život. Příběh Kristiny Vlachové připomíná, že i v situaci, kdy téměř celá kulturní obec podlehla tlaku, existovali lidé, kteří si zachovali rovnou páteř. Zaplatili za to roky strávené v podřadných zaměstnáních, ale po roce 1989 měli čisté svědomí a energii věnovat se tomu, na čem skutečně záleželo.
Zdroje
https://www.bubinekrevolveru.cz/davali-jasne-najevo-ze-nejsem-vitana-kristina-vlachova
https://www.respekt.cz/tydenik/2003/5/vubec-si-nevsiml-ze-se-rezim-zmenil
https://echo24.cz/a/Hum8K/rozhovor-zprava-o-krali-sumavy-mi-uplne-prevratila-zivot-kristina-vlachova
https://www.revolverrevue.cz/author/589-kristina-vlachova
https://www.ceskatelevize.cz/porady/19237-hra-o-jablko
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/podpis-anticharty-s-usmevem-i-zdesenim-pred-45-lety-nekteri-umelci-stvrdili-souhlas-s-normalizaci-24575
https://plus.rozhlas.cz/anticharta-pribeh-nejmasovejsiho-umeleckeho-manifestu-v-ceskych-a-slovenskych-8670750
https://dafilms.cz/director/382-kristina-vlachova
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/128969/40-let-od-charty-77-kdo-podepsal-antichartu-a-kdo-mel-odvahu-vzdorovat.html
Obrázek
Autor: Jindřich Nosek (NoJin) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50012279
