Článek
Dvacet minut v kuchyni
Bylo po úklidu, prádlo se točilo v pračce a já měla hotový oběd na další den. Sedla jsem si ke stolu, nalila kávu a poprvé za dopoledne jsem nemusela nic řešit. Jen jsem koukala z okna a přemýšlela, jestli je venku zima nebo jen zataženo.
V tu chvíli vešla do kuchyně. Podívala se na mě, na hrnek a zpátky na mě. Chvíli mlčela a pak řekla „Ty už dneska odpočíváš?“
Neodpověděla jsem hned. Přišlo mi to jako běžná otázka, ale ten tón byl zvláštní. Řekla jsem jen, že jsem hotová a že si dávám kafe. Přikývla a začala vyndávat nádobí z myčky, i když už bylo prázdné.
Seděla jsem tam asi patnáct minut. Kafe vystydlo rychleji než obvykle.
Sobota odpoledne
Od té chvíle začaly drobné poznámky. Ne přímo, spíš mezi řečí. Když jsem šla kolem, slyšela jsem, že když byla mladší, tak si sedla až večer. Pak zmínka, že dnešní ženy to mají lehčí. Pak otázka, jestli nejsem unavená z ničeho.
Snažila jsem se to pustit z hlavy. Pomáhala jsem s večeří, uklidila stůl, šla pověsit prádlo. Atmosféra byla normální, ale cítila jsem v tom něco nepříjemného, co neumím přesně pojmenovat.
Večer jsem si říkala, že to možná jen moc řeším. Šla jsem spát docela brzo.
Nedělní pokračování
V neděli ráno přišla další poznámka u snídaně. Tentokrát o tom, že mladší generace si neumí vážit práce. Nebylo to řečené přímo na mě, ale seděla jsem tam jen já.
Pak během dne ještě pár drobností. O tom, kolik času trávím na mobilu. O tom, že káva je luxus. O tom, že když měla malé dítě, tak neznala volno.
Začalo mě to štvát. Ne kvůli té kávě, ale kvůli tomu, jak se z obyčejné věci stal symbol něčeho většího, co jsem vlastně ani nevěděla, že řešíme.
Cesta domů
Když jsme odjížděli, byla jsem tichá. V autě jsem přemýšlela, jestli jsem měla něco říct. Nebo jestli by to bylo ještě horší. Partner si ničeho moc nevšiml, nebo to aspoň nekomentoval.
Doma jsem si uvařila další kafe. Sedla jsem si znovu ke stolu. Tentokrát jsem ho pila rychleji, i když jsem nikam nespěchala. Pořád jsem měla v hlavě ty věty z víkendu a přemýšlela, kolik obyčejných věcí může najednou působit jako problém, když je někdo začne sledovat.
Hrnek jsem pak nechala stát ve dřezu asi do večera, protože se mi prostě nechtělo vstát a něco řešit. Venku se mezitím zatáhlo a já si všimla, že jsem vlastně celý den ani jednou nepustila rádio, jak to dělám normálně. Jen bylo ticho a zvuk ledničky z kuchyně.
