Článek
Otcův seznam měl čtyři řádky
Otec neměl rád dlouhé obřady. Když po druhé operaci začal mluvit o vlastním pohřbu, napsal na zadní stranu kalendáře čtyři věci: žádné věnce z umělých květin, krátký projev, fotografii z hor a starou trampskou píseň, kterou zpíval u ohně. Papír dal mně, protože sestra Alena tehdy podobné rozhovory odmítala. Schovala jsem ho do zásuvky a doufala, že ho dlouho nebudu potřebovat.
Po otcově smrti jsme s Alenou šly do pohřební služby společně. Já přinesla papír, ona měla složku s doklady a seznam lidí, kterým už zavolala. Dohodly jsme se na fotografii i krátkém projevu. Když přišla řeč na hudbu, Alena řekla, že trampská písnička se do obřadní síně nehodí. Navrhla varhany. Připomněla jsem otcovo přání, ale ona odpověděla, že poslední rozloučení není hospodský večer.
Mezi námi už předtím ležela nevyřčená nerovnost. Já otci telefonovala skoro denně a o víkendech vozila hotové jídlo, ale Alena znala jména jeho lékařů, dávkování léků i zvuk, kterým v noci volal z ložnice. Když jsem přijela, snažila se mi část péče předat, a já často odjížděla dřív kvůli práci. Otec přede mnou působil samostatněji než před ní. Každá jsme tedy měla jiný důvod věřit, že známe jeho skutečné přání.
Hotový program přišel bez jediné otázky
O dva dny později mi pracovnice pohřební služby poslala návrh programu ke schválení. Otcova píseň v něm nebyla. Na jejím místě stála skladba, kterou vybrala Alena. Zavolala jsem jí a dozvěděla se, že změnu provedla hned po naší schůzce. Prý chtěla předejít trapnosti před příbuznými a neměla čas znovu otevírat spor.
Program jsem odmítla potvrdit. Alena se rozzlobila, protože většinu praktických věcí zařizovala ona. Připomněla mi, že poslední měsíce jezdila k otci téměř každý den, zatímco já bydlím daleko a přijížděla o víkendech. Měla pravdu. V našem sporu se najednou neměřila vhodnost jedné písně, ale hodiny u lékařů, nákupy a večery, kdy otec odmítal jíst. Já držela papír s jeho přáním. Ona držela zkušenost, kterou jsem neměla.
Pracovnice pohřební služby čekala na odpověď do dalšího rána. Kvůli tisku a hudební zkoušce jsme nemohly spor odkládat. Alena mi navrhla, ať si píseň pustím doma po obřadu, pokud ji tolik potřebuji. Já jí řekla, že nejde o mou oblíbenou hudbu, ale o otcovo rozhodnutí. Čím přesněji jsme argumentovaly, tím méně jsme spolu ve skutečnosti mluvily.
Stejnou melodii jsme slyšely každá jinak
Sešly jsme se v otcově bytě. Alena mi řekla, že tu píseň poslední rok pouštěl nahlas pokaždé, když chtěl ukončit nepříjemný rozhovor. Když se ptala na léky nebo další kontrolu, mávl rukou, zapnul starou nahrávku a tvářil se, že odjíždí do hor. Pro mě byla spojena s výlety z dětství. Pro ni se stala zvukem jeho odmítání, které musela denně zvládat.
Poprvé jsem pochopila, že splnit přání zemřelého může být pro člověka, který o něj pečoval, úplně jiná povinnost než pro toho, kdo přijížděl na návštěvu. Současně jsem nechtěla, aby Alena sama rozhodla, která část otce smí při rozloučení zůstat. Navrhla jsem, že píseň nebude uprostřed obřadu. Zazní až na konci při odchodu lidí, bez komentáře a bez společného zpívání. Kdo bude chtít, může odejít dřív.
Kompromis nikoho úplně nepotěšil
Alena nejprve odmítla i to. Pak našla v kredenci otcův hrnek a pod ním stejný čtyřřádkový seznam, tentokrát napsaný o několik měsíců později. Nešlo o tajný důkaz určený proti ní. Otec si prostě přání přepsal, když první papír nemohl najít. Alena dlouho mlčela a nakonec souhlasila s písní na úplném konci. Požádala jen, aby nemusela zůstat v síni.
Obřad proběhl klidně. Když se rozezněly první tóny, Alena vstala a vyšla ven. Část příbuzných ji následovala v domnění, že už je konec. Já zůstala u rakve až do posledního tónu. Necítila jsem vítězství. Dívala jsem se na prázdnou židli po sestře a věděla, že jsme otci splnily přání za cenu, kterou každá platila jinak.
Po pohřbu jsme nerozhodovaly o minulosti
Před síní jsem Alenu našla u auta. Neomluvila se za změněný program a já po ní omluvu nechtěla. Řekla jsem jí, že jsem netušila, jak otec píseň používal během posledních měsíců. Ona přiznala, že papír vyškrtla i proto, že se bála plakat právě u melodie, která ji už tolikrát rozzlobila.
Otcův byt jsme vyklízely pomalu. Kazetu s písní si nevzala ani jedna. Zůstala v krabici s fotografiemi, kterou máme uloženou u mě. S Alenou dnes o otcově posledním roce mluvím opatrněji. Už nepoužívám jeho napsané přání jako odpověď na všechno, co prožila ona. Zároveň ví, že péče nedává jednomu sourozenci právo upravit společné rozloučení bez druhého. Program jsme nakonec schválily obě. Každá v něm ale slyšela jiného otce.
