Článek
Káva ve čtyři
Ve čtvrtek odpoledne jsem si v kavárně sedla ke stolu u okna o deset minut dřív, než jsme se domluvili. S Karlem jsem se znala jen z telefonu a z vyprávění Vlasty, která mě s ním spojila. Řekla mi, že je to klidný muž, který se po letech samoty rozhodl, že by ještě mohl někoho poznat. Po čtyřech letech samoty jsem přijala pozvání hlavně proto, že jsem chtěla zjistit, jestli mi už není nepříjemné sedět proti cizímu muži. Objednala jsem si cappuccino a čekala.
Karel přišel v půl páté, ale ne sám. Za ním stál vysoký muž v košili a s mobilem v ruce. Karel ho představil jako syna Martina a řekl, že Martin chtěl poznat, s kým se schází. Omluvu nepřidal. Martin si přisedl, podal mi ruku a hned se zeptal, jestli mi nevadí, že si dají taky kávu. Řekla jsem, že nevadí, i když mi vadilo, že u stolu jsme na jednou ve třech.
Karel se tvářil, jako by šlo o běžné setkání. Zmínil, že Martin bydlí nedaleko a že se stavil cestou z práce. Nepochopila jsem, proč mi to předem. Seděla jsem proti dvěma mužům, kteří si mezi sebou vyměnili pohled, a najednou mi bylo jasné, že moje role u stolu není stejná jako jejich.
Otázky místo rozhovoru
Martin se ptal věcně, skoro jako když se vyplňuje formulář. Jestli vařím teplé večeře, jestli mám řidičský průkaz, jak často jezdím na dovolenou a jestli bych se dokázala postarat o jeho otce, kdyby onemocněl. Karel seděl vedle něj, přikyvoval a občas dodal, že Martin má praktický pohled. Kávu jsem pila pomaleji, než jsem potřebovala, a odpovídala krátce. Nechtěla jsem být hrubá, ale čím dál víc mi bylo jasné, že tady nejde o to, jestli si s Karlem budeme rozumět.
Když se Martin zeptal, jestli bych byla ochotná se kvůli Karlovi přestěhovat, položila jsem lžičku. Karel se na mě poprvé podíval přímo a řekl, že to je jen předběžná otázka. Neměla jsem pocit, že se ptá on. Spíš čekal, co řeknu, a syn za něj vyřizoval to, na co se sám nechtěl zeptat. Martin mezitím pokračoval a chtěl vědět, jestli mám v bytě výtah a jestli počítám s tím, že bych se v budoucnu mohla o někoho starat. Na chvíli jsem se podívala z okna. Venku šel muž se psem a já si přála, abych už seděla v tramvaji.
Zaplacená káva
Zavolala jsem servírku a požádala o účet. Karel se ohradil, že mě přece pozval. Řekla jsem, že to beru, ale že si zaplatím svou část. Vytáhla jsem peněženku, položila na stůl částku za cappuccino a cheesecake a počkala na vrácení. Martin se na Karla podíval, jako by čekal, že mě zastaví. Karel jen složil ruce na stole a řekl, že se to dá vysvětlit.
Vzala jsem si kabát a řekla jsem, že jsem přišla na schůzku, ne na pohovor. Nečekala jsem na odpověď. Venku jsem se nadechla a šla k zastávce. Teprve tam jsem si všimla, že mi v kabelce vibruje telefon. Karel volal dvakrát, než jsem nastoupila do tramvaje. Nezvedla jsem to. Nepotřebovala jsem slyšet vysvětlení, které mělo přijít dřív, než jeho syn vytáhl první otázku.
Doma jsem Vlastě napsala, co se stalo. Odpověděla, že Karel je opatrný a že to možná myslel dobře. Napsala jsem jí, že opatrný muž může přijít sám a zeptat se mě, co potřebuju já. Pak jsem Karlovo číslo zablokovala. Ne kvůli synovi, ten jen dělal, o co ho otec požádal. Kvůli Karlovi, který mě nechal posuzovat, místo aby se mnou mluvil.
