Článek
První podezření
Všechno začalo nenápadně. Nejprve mi přišlo divné, že mi nepřišly výsledky z vyšetření, ačkoliv mi z nemocnice tvrdili, že je poslali. Potom jsem marně čekala na dopis od kamarádky, která se odstěhovala do zahraničí. Pořád jsem si říkala, že je to jen shoda okolností, nebo že se někde stala chyba na poště. Jenže když mi nepřišlo ani předvolání k volbám, začala jsem tušit, že se něco děje.
Záhadné ticho od úřadů
Na úřadech mě přesvědčovali, že vše odeslali, jenže ve schránce se nic neobjevovalo. Připadala jsem si hloupě, jako kdybych si vymýšlela. Přitom jsem cítila, že dopisy mizí. Manžel tomu dlouho nevěřil, říkal, že pošta je dnes nespolehlivá. Ale čím víc zásilek chybělo, tím víc i on začal být na pozoru.
Skrytá past
Rozhodli jsme se, že tomu přijdeme na kloub. Manžel do schránky nastražil obyčejný list papíru, na který napsal jen naše jméno. Chtěli jsme zjistit, jestli se opravdu něco ztrácí. A skutečně, po dvou dnech byl pryč. V tu chvíli mi zatrnulo. Bylo jasné, že to není náhoda, ale někdo ze sousedů. Jenže kdo by měl důvod hrabat se v cizí poště?
Nečekané odhalení
Jednoho večera jsme se s manželem rozhodli, že si počíháme. Seděli jsme za dveřmi a čekali, až někdo přijde. Trvalo to asi hodinu, když jsme uslyšeli známé kroky. A pak jsme přes kukátko uviděli našeho souseda z druhého patra, jak vytahuje klíček, který si musel nechat vyrobit, a sahá do naší schránky. Nedalo se to popřít. Otevřeli jsme dveře a přistihli ho s dopisem v ruce.
Nepříjemná scéna
Byl v šoku. Nečekal, že ho někdo nachytá přímo u činu. Zrudl a začal koktat, že jen kontroloval, jestli tam není něco omylem. Ale to byla směšná výmluva, protože dopis držel v ruce a chystal se ho schovat do kapsy. Manžel mu okamžitě vzal papír a zeptal se ho, jestli ví, že krádež pošty je trestný čin. Soused se začal vymlouvat na všelijaké nesmysly, ale nikdo mu to nevěřil.
Veřejná ostuda
Druhý den jsme se rozhodli, že to nenecháme jen tak. Sešli jsme se s ostatními nájemníky v domě a řekli jim, co se stalo. Soused tam seděl také, protože schůze byla povinná, a musel poslouchat, jak všichni slyší, že kradl poštu. Někteří lidé byli šokovaní, jiní se zlobně ozývali, že jim také zmizely zásilky. Bylo jasné, že to nedělal jen nám. Nikdo se ho nezastal a on tam seděl jako opařený.
Jak se to změnilo
Od té doby nás míjí se sklopenou hlavou. Už si nikdy nedovolil ani se přiblížit k naší schránce. Dopisy nám začaly konečně chodit bez problémů a já měla zvláštní pocit zadostiučinění. Mrzelo mě, že jsme museli jít až tak daleko, ale jinak by se pravda neukázala. Soused se sice nikdy oficiálně neomluvil, ale tím, že se musel veřejně zodpovídat, dostal lekci, na kterou asi nezapomene.
Poslední setkání
Nedávno jsem ho potkala na chodbě, když se snažil vyjít ven s igelitkou v ruce. Podíval se na mě, ale ani nepozdravil. Jen se tvářil, jako kdyby byl někdo jiný. Já jsem mu odpověděla klidným „Dobrý den“ a šla dál. A v duchu jsem si pomyslela, že i když je to smutné, někdy je nejlepší obranou prostě ukázat pravdu všem.
