Článek
Neustálý problém
Na začátku to vypadalo nevinně. Soused měl dům hned vedle nás a občas si zkrátil cestu přes náš pozemek. Přivírala jsem oči, protože jsem věřila, že to není nic vážného. Jenže časem se to stalo pravidlem. Každý den jsem slyšela motor jeho auta, jak projíždí po štěrku, který jsme si zaplatili a pečlivě udržovali. Můj manžel byl z toho čím dál víc podrážděný, já jsem se snažila uklidňovat, ale i mě to postupně začalo štvát.
Neúspěšné domluvy
Jednou jsem sebrala odvahu a zazvonila u něj. Vysvětlila jsem mu, že cesta je naše, a že není fér ji využívat, když má vlastní příjezdovou bránu. On se na mě usmál a řekl: „Ale vám to přece nevadí, je to jen pár metrů.“ V tu chvíli mi došlo, že domluvou se nikam neposuneme. Manžel to zkusil ještě jednou, byl přímočařejší, ale soused jen pokrčil rameny.
Stupňující se napětí
Každé další projetí auta po našem dvoře ve mně vyvolávalo vztek. Už jsem se přistihla, že stojím u okna a čekám, kdy přijede. Cítila jsem se bezmocná, jako by naše hranice nikdo nerespektoval. Došlo to tak daleko, že jsme se večer s manželem bavili už jen o něm a o tom, co s tím udělat.
Neobvyklé řešení
Jednoho dne manžel navrhl, že když jinak nechápe, musíme mu ukázat, že tudy jezdit nemá. A tak jsme s lopatami vyhrabali do štěrku hluboké koleje. Nebylo to úplně jednoduché, ale práce nám šla od ruky. Měla jsem zvláštní pocit zadostiučinění, i když jsem věděla, že to může přinést problémy.
Když se kolo zasekne
Trvalo jen dva dny, než do nich zapadl. Slyšela jsem z kuchyně, jak hrabe koly a nemůže se hnout. Stála jsem u okna a dívala se, jak jeho auto bezmocně klouže. Manžel vyšel ven a s kamennou tváří se zeptal, jestli nepotřebuje pomoct. Soused něco zamumlal a pak přišla ta chvíle ticha, kdy si uvědomil, že už tohle dál nepůjde.
Klid v duši
Od té doby je na cestě klid. Soused se stáhl, začal používat svou vlastní bránu a ani slovem se o našem „opatření“ nezmínil. Pro nás to znamenalo obrovskou úlevu. Nikdy jsem nebyla zastáncem konfliktů, ale někdy člověk prostě musí ukázat, že jeho hranice nejsou jen prázdná slova.
Po té zkušenosti si víc vážím našeho prostoru a toho, že se umíme bránit. I když způsob, jakým jsme to udělali, nebyl zrovna obvyklý, fungovalo to. A já jsem se naučila, že někdy je lepší jednat, než donekonečna čekat na ohleduplnost, která nikdy nepřijde.
