Článek
Když se kompost objevil u plotu
Ze začátku jsem si říkala, že si třeba jen hledá lepší místo, že mu to tam vyhovuje kvůli stínu nebo přístupu. Jenže během několika dní se zápach začal držet nejen u plotu, ale i na mé terase. Když jsem ráno otevřela dveře, místo vůně ranní rosy mě přivítal těžký, sladce shnilý puch. Seděla jsem u kávy a měla pocit, že místo zahrady sedím na skládce.
Kompost jsem snášela asi týden. Pak jsem se rozhodla, že to zkusím po dobrém. Zašla jsem k sousedovi a vysvětlila mu, že mi zápach vadí, že kvůli tomu nemůžu větrat ani posedět venku. Mluvila jsem klidně, bez útoků, spíš jsem hledala rozumnou dohodu. On mě ale odbyl s tím, že jsem přecitlivělá a že si na svém pozemku dělá, co uzná za vhodné. Nechtěla jsem se hádat, tak jsem se vrátila domů s pocitem, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Jenže tím to neskončilo.
První stížnost
Po mé stížnosti se soused choval, jako bych mu dala návod, jak mě ještě víc potrápit. Přestal se tvářit, že jde o náhodu, a začal dávat najevo, že mu moje slova nevadí, ale spíš ho baví. Když jsem ho další den viděla na zahradě, jen se na mě podíval a bez jediného slova pokračoval v práci. Mně už tehdy bylo jasné, že kompost u plotu není jen praktické rozhodnutí. Byla to zpráva. A já ji nechtěla přijmout, ale nedalo se ignorovat, že se mi každý den připomíná zápachem, který se táhne až do kuchyně.
Zkusila jsem si vést poznámky. Zapisovala jsem si, kdy se zápach objevil, kdy se zhoršil, kdy jsem musela zavřít okna. Nebylo to nic příjemného, ale potřebovala jsem mít jasno v tom, co se vlastně děje. Připadala jsem si trochu směšně, že si stěžuji na kompost, ale šlo o víc než o kompost. Šlo o to, že mi někdo vstoupil do každodenního prostoru a rozhodl se, že můj komfort není důležitý.
Co dál
Později jsem u plotu uviděla dřevěnou konstrukci. Nejprve jsem si myslela, že jde o bednu na nářadí nebo nějakou opravu. Když jsem se podívala pozorněji, došlo mi, že je to malý kurník. Stál hned vedle kompostu, skoro přilepený k mému plotu. Soused ho tam přistavěl bez jakéhokoli upozornění, jako by šlo o naprostou samozřejmost. Ta podívaná mě nejdřív zarazila a pak rozzlobila. Kompost byl jedna věc, ale kurník mi přišel jako jasné vyjádření toho, že moje stížnost ho jen povzbudila.
Slepice se nastěhovaly rychle. Od prvního rána bylo slyšet kdákání, které se neslo přes celou zahradu. Nebylo to příjemné venkovské probuzení, jaké mám ráda, ale ostrý, neustálý zvuk, který začal dřív než budík. K tomu se přidalo škrábání, šustění a občasné zakokrhání. Kurník navíc přitáhl další zvířata. Zbytky krmení lákaly ptáky, myši a možná i kunu. Jednou jsem u plotu viděla stopu, kterou jsem si neuměla vysvětlit, a od té doby jsem se při každém šramotu venku lekla.
Ráno začíná dřív
Můj den se změnil. Místo toho, abych si ráno v klidu otevřela okno, jsem kontrolovala, odkud fouká vítr. Když foukalo od souseda, zápach z kompostu se mísil s pachem kurníku a já věděla, že ten den budu mít zavřeno. Když foukalo jinam, slyšela jsem slepice a jejich neklidné přešlapování. Venku jsem přestala trávit tolik času. Terasa, kterou jsem si před lety zařizovala jako své oblíbené místo, mi začala připadat cizí. Seděla jsem tam jen krátce a pořád jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje přes plot.
Soused se tvářil, že je vše v pořádku. Když jsme se potkali, znovu přišla řeč na to, že na svém pozemku může dělat, co chce. Neřekl to nijak zvlášť nahlas, ale v jeho hlase bylo zadostiučinění. Moje stížnost ho zjevně jen utvrdila v tom, že má pokračovat. Připadala jsem si jako v začarovaném kruhu. Čím víc se snažím situaci řešit rozumně, tím víc se mi zdá, že ho to baví. Nejspíš mi nezbyde nic jiného, než to řešit s úřady. Po dobrém to totiž asi nepůjde.
