Článek
Neškodná laskavost
Neměla jsem důvod cokoliv řešit. Moje žehlička byla téměř nová, zakoupená teprve před pár měsíci, a půjčit ji na jedno odpoledne mi připadalo jako naprostá samozřejmost. Podala jsem jí přístroj i s návodem a ona mi slíbila, že mi ho vrátí hned druhý den.
Návrat, který nechal pachuť
Když mi po týdnu (místo slíbeného dne) žehličku přinesla zpět, měla jsem zvláštní pocit ještě dřív, než jsem si ji pořádně prohlédla. Barva byla stejná, tvar také na první pohled odpovídal, ale něco na tom přístroji bylo jinak. Vzala jsem ho do ruky a hmatala po hladkém povrchu, kde jsem dřív vídala drobný škrábanec od nehody při prvním žehlení. Škrábanec tam nebyl. Kabel se mi také zdál jiný. Můj byl měkčí, s výraznějším ohybem u zástrčky, kdežto tenhle byl tužší a rovnější.
Slova, která měla všechno vysvětlit
Sousedka na můj dotaz reagovala s klidem člověka, který má vše promyšlené. Vysvětlovala mi, že si vzhled svého přístroje pamatuji špatně, že škrábanec jsem si možná vymyslela nebo si ho pletu s něčím jiným, a že kabel je přece úplně stejný jako vždycky. Říkala to tak přesvědčivě, až jsem na chvíli zapochybovala sama o sobě. Možná že jsem opravdu unavená, možná že si to pletu. Ale ten nepříjemný pocit v žaludku mi zůstal.
Polička, která promluvila
O několik dní později jsem se u sousedky zastavila kvůli něčemu úplně jinému. Stála jsem v jejím obývacím pokoji a očima jsem mimoděk přejela po polici u kuchyňského koutu. A tam, mezi hrnky a nějakými krabicemi, stála moje žehlička. Ta moje. Ten škrábanec, který jsem tak dobře znala, ten charakteristický ohyb kabelu, dokonce i drobná stopa po nálepce, kterou jsem strhla. Srdce mi na okamžik poskočilo.
Rychlý pohyb
Než jsem se ale stihla nadechnout a něco říct, sousedka si všimla, kam se dívám. Byla rychlejší než já. Popošla ke polici, vzala žehličku a jediným plynulým pohybem ji zasunula do spodní přihrádky, kterou okamžitě zavřela. Pak se na mě obrátila s nechápavým výrazem, jako by se nic nestalo, a začala mluvit o něčem úplně jiném. Bylo mi jasné, že tuhle bitvu nevyhraju. Neměla jsem žádný důkaz, žádného svědka, jen svou vlastní paměť a ten hloupý pocit, že mi někdo lže přímo do očí.
Prázdné místo
Vrátila jsem se do svého bytu a otevřela skříňku, kde jsem dřív žehličku skladovala. Bylo tam prázdno. Ta stará, kterou mi sousedka vrátila, ležela na stole a já věděla, že ji nikdy nebudu používat. Nebyla moje. Moje žehlička zůstala o pár metrů dál, za zdí, v bytě ženy, která tvrdila, že si jen pletu vzpomínky. Už jsem se za ní nešla. Nemělo to smysl. Některé věci se prostě nedají dokázat, i když je člověk cítí každou buňkou těla.
Lekce, kterou si nesu
Od toho dne jsem si řekla, že už nikdy nebudu tak naivní. Ne že bych přestala být laskavá. To bych sama sebe neunesla. Ale všechny věci, které půjčuji, si teď před předáním fotografuji. Zblízka, zboku, zezadu, s detailem na škrábance a kabely. Není to nedůvěra vůči lidem obecně, spíš zdravá opatrnost vůči těm, kteří si mou důvěru už jednou vzali a vrátili mi jen její levnou napodobeninu. Sousedku zdravím zdvořile, ale stručně. A žehličku si od té doby půjčuji jen sama sobě.
