Článek
Poplatek za chodbu
Ten malý prostor mezi domovními dveřmi a schody je už třicet let tak trochu můj. Ne proto, že by mi patřil, ale protože jím každý den procházím a protože mi vadí, když na podlaze ulpí bláto, listí nebo prach z bot. Zametám ho, vytírám, občas vezmu hadr a setřu i prahy. Dělám to sama, bez toho, že bych to někomu hlásila, a vlastně dlouho ani nevím, kdy se to stalo samozřejmostí.
Měsíční vyúčtování
Každý měsíc mi ale přijde vyúčtování, ve kterém je položka za úklid společných prostor. Není to velká částka, ale je tam pořád. Správce domu ji rozděluje mezi všechny vlastníky nebo nájemníky bez ohledu na to, kdo kde bydlí a kdo co skutečně uklidí. Když jsem se nad tím poprvé pozastavila, bylo mi vysvětleno, že jde o společnou službu a že se prostě platí všemi stejně. Tehdy jsem to přijala. Říkala jsem si, že v domě je zavedený nějaký řád a že se nemá smysl hádat o pár korun. Jenže čas plynul a situace se neměnila. Naopak mi začala vadit čím dál víc.
Firma, která se zastaví u schodů
Najatá úklidová firma k nám chodí pravidelně. Slyším je, když přijdou, poznám jejich kroky i zvuk vozíku s kbelíkem. Uklidí schody, ale k mému vchodu se obvykle nedostanou. Jejich trasa začíná až za rohem, u prvního schodu, a končí nahoře. Prostor, který denně používám a který jsem třicet let udržovala, zůstává stranou. Někdy si říkám, jestli ho přeskočí proto, že vypadá uklizeně, nebo proto, že si zvykli, že tam není co dělat. Ať je to jakkoli, výsledek je stejný. Já to uklidím a oni dostanou zaplaceno.
Co mi vadí víc než peníze
Nejde mi ani tak o ty peníze. Vadí mi ten pocit, že platím za něco, co sama dělám. Vadí mi, že se moje práce bere jako samozřejmost, která se nikde neobjeví. Když ráno vezmu koště, dělám to pro sebe, pro sousedy, pro dům. Nečekám za to potlesk ani slevu. Ale představa, že někdo jiný dostane zaplaceno za prostor, který jsem právě vytřela, mi přijde nespravedlivá. Správce mi opakovaně sdělil, že poplatek se rozděluje plošně a že se nemůže přihlížet k tomu, kdo si co uklidí sám. Rozumím tomu, že správa domu potřebuje nějaké jednoduché pravidlo. Jenže jednoduché pravidlo nemusí být spravedlivé.
Za třicet let jsem ten kousek chodby uklidila nesčetněkrát. V zimě jsem z něj odstraňovala rozbředlý sníh, na jaře písek a bláto, na podzim listí, které se přilepí na boty a pak se roznese po celém přízemí. Někdy jsem musela vzít i mop, když někdo vynesl odpadky a něco mu ukáplo. Nikdy jsem to nedělala proto, abych si něco nárokovala. Dělala jsem to, protože tudy chodím a protože chci, aby dům vypadal k světu. Jenže právě proto mi teď přijde divné, že se na mě v účtu pohlíží stejně jako na někoho, kdo do úklidu neinvestoval ani minutu.
Co bych chtěla
Chtěla bych, aby se úklid chodby nastavil tak, aby odpovídal skutečnosti. Možná by stačilo, kdyby firma svůj rozsah opravdu dodržovala a můj úsek nevynechávala. Možná by stačilo, kdyby se v vyúčtování objevila poznámka, že část prostoru udržuje vlastník nebo nájemce sám. Možná by stačilo jen to, aby se někdo přišel podívat a viděl, že prostor u vchodu není samo sebou uklizený. Nechci nic zadarmo. Chci jen, aby se má práce nepočítala jako vzduch a abych neplatila za službu, kterou už jednou odvádím vlastníma rukama.
Dnes ráno jsem zase vzala koště. Venku pršelo a na dlažbě u vchodu byly mokré otisky bot. Zametla jsem je, vytřela a pak se vrátila do bytu. Účet za úklid mi přijde zase příští měsíc. Nevím, jestli se to někdy změní. Ale vím, že dokud tady budu bydlet, nebudu chodit přes špinavý práh. A zároveň už nechci mlčet. Ten malý kousek chodby je pro mě každodenní připomínkou, že slušnost a spravedlnost by měly jít ruku v ruce. Někdy to tak není. Ale právě proto o tom chci mluvit nahlas, i když bez křiku a bez zbytečných slov.
