Článek
Zásuvku jsem dva roky raději neotvírala
Po Karlovi zůstala krabice kabelů, několik starých účtenek a tlačítkový telefon v koženém pouzdře. Nebyl to přístroj, který používal naposledy. Ten jsme po jeho smrti dali vnučce, protože byl ještě poměrně nový. Tento telefon byl mnohem starší, těžký a na dnešní poměry nepraktický. Karel ho ale míval rád. Tvrdil, že mu dobře sedí v ruce a že na něm dokáže napsat zprávu i bez brýlí.
Dlouho jsem ho nechávala ve spodní zásuvce komody. Pokaždé, když jsem třídila věci, přesunula jsem ho jen z jedné strany na druhou. Nebyla jsem na něm citově závislá tak jako na Karlových hodinkách nebo fotografiích. Spíš jsem nevěděla, co se starou elektronikou dělat. Vyhodit ji do koše se nemá a cesta do sběrného dvora mi kvůli jednomu telefonu připadala zbytečná. Nakonec mě k rozhodnutí přiměl syn Marek, když jsme začali vyklízet komoru.
Inzerát jsem dala za pět set korun
Marek telefon zapnul a k našemu překvapení se rozsvítil. V krabici jsme našli původní nabíječku, návod, sluchátka a dokonce i účtenku. Syn navrhl, že ho nabídneme na internetu. Řekl, že někdo může shánět stejný přístroj pro rodiče nebo na náhradní díly. Vyfotila jsem ho ze všech stran a cenu stanovila na pět set korun. Připadalo mi to skoro troufalé, protože jsem byla připravená odvézt ho zdarma k recyklaci.
Během prvního dne se ozvali tři lidé. Dva nabízeli méně než polovinu a chtěli telefon poslat bez dalšího vyptávání. Třetí zájemce se jmenoval Pavel a položil několik velmi konkrétních otázek. Zajímala ho barva krytu, číslo vytištěné pod baterií a to, zda je na krabici stejná značka jako na záručním listu. Požádal také o fotografii drobného znaku vedle fotoaparátu. Myslela jsem si, že hledá závadu. O deset minut později mi napsal, že telefon patří k méně běžné výrobní sérii a rád by ho viděl osobně.
Sběratel poznal provedení, o kterém jsme nevěděli
Sešli jsme se odpoledne v kavárně, kam se mnou šel i Marek. Pavel přinesl malou lupu, měkký hadřík a několik fotografií podobných telefonů. Vysvětlil nám, že většina kusů se prodávala v černé a stříbrné barvě. Karlův tmavě zelený kryt se krátce dodával jen na některé trhy a mnoho telefonů se nedochovalo s původní krabicí. Nešlo o jediný exemplář na světě, jak jsem si na okamžik představovala, ale mezi sběrateli měl být o zachovalé kompletní kusy zájem.
Pavel zkontroloval tlačítka, displej, nabíjení a shodu výrobních označení. Potom řekl částku osmnáct tisíc korun. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Můj současný telefon stál necelých sedm tisíc. Marek se na mě podíval tak překvapeně, že jsem se začala smát. Pavel nám ukázal několik dokončených prodejů s podobnými cenami a vysvětlil, že mou výhodou je zachovalý stav a úplné příslušenství. Nespěchal na nás. Klidně řekl, ať si nabídku promyslíme a porovnáme.
Vysoká cena mi prodej neusnadnila
Doma jsem telefon znovu položila na stůl a najednou mi připadal důležitější než ráno. Je zvláštní, jak rychle cenu zaměníme za osobní hodnotu. Když měl podle nás cenu pět set korun, byla jsem připravená se ho zbavit. Jakmile někdo nabídl osmnáct tisíc, začala jsem uvažovat, zda neprodávám něco nenahraditelného. Marek mě do obchodu netlačil. Připomněl mi jen, že otec měl k telefonu praktický vztah. Jakmile si koupil jiný, tento odložil do krabice a už se k němu nevrátil.
Rozhodla jsem se druhý den. Nechala jsem si kožené pouzdro, protože na jeho vnitřní straně Karel propiskou napsal naše pevné telefonní číslo. Přesně takový byl: techniku si pořizoval rád, ale vlastní číslo si nikdy nepamatoval. Telefon, krabici i příslušenství jsem prodala Pavlovi. Sepsali jsme jednoduché potvrzení, peníze mi poslal na účet a počkal, dokud jsem v bankovní aplikaci neviděla celou částku. Potom přístroj opatrně zabalil, jako by přebíral něco mnohem křehčího než starou elektroniku.
Telefon odjel a zásuvka konečně zůstala prázdná
Za utržené peníze jsem nekoupila žádnou okázalou věc. Část jsem dala na opravu balkonu, kterou jsem už dlouho odkládala, a za zbytek jsme s Markem a jeho rodinou odjeli na prodloužený víkend. Syn navrhoval, abych si pořídila dražší nový telefon, když ten starý vydělal tak nečekanou částku. Odmítla jsem. Můj obyčejný přístroj mi stačí a připadalo by mi směšné proměnit celý příběh jen ve výměnu jednoho telefonu za druhý.
Pavel mi po několika týdnech poslal fotografii Karlova telefonu ve vitríně vedle dalších přístrojů ze stejné doby. Potěšilo mě, že neskončil rozebraný na součástky. Ještě víc mě ale potěšilo, že jsem dokázala pustit z domu věc, kterou jsem schovávala hlavně ze zvyku. Pouzdro s napsaným číslem mám v krabici se vzpomínkami a zabírá sotva pár centimetrů. Telefon má nového majitele, který v něm vidí přesně to, čím pro Karla nikdy nebyl: sběratelský kus.
Když dnes otevřu spodní zásuvku, nejsou v ní staré kabely ani krabice, které jsem se bála protřídit. Zůstaly tam jen náhradní baterie do svítilny a obálka s účtenkou za opravený balkon. Právě ta mi připomíná nečekaný prodej nejvíc. Z telefonu, který jsem málem odvezla k recyklaci, se nestal rodinný poklad. Stal se z něj dobře prodaný předmět a jedna uzavřená část našeho společného života.
