Článek
Syn přijel na víkend a já ho poprosila, jestli by se mi nepodíval na telefon. Byl pomalý, zasekával se a pořád mi vyskakovala nějaká hlášení, kterým jsem nerozuměla. Řekla jsem mu, ať to nějak opraví. Vzal si ho po obědě ke stolu a začal v něm šťourat.
Po hodině mi ho vrátil a řekl, že je to hotové. Že smazal zbytečné aplikace, vyčistil paměť a promazal kontakty, které jsem prý nepotřebovala. Zeptala jsem se, jaké kontakty. Řekl, že duplikáty a čísla, která nemají jméno. A taky kontakty, na které jsem prý půl roku nevolala.
Otevřela jsem si seznam a zjistila, že mi chybí asi dvě stě čísel. Instalatér, který nám opravoval kotel. Paní ze zahradnictví, od které kupuju sazenice. Bývalá kolegyně z práce, se kterou jsem si volala jednou za čas. Soused ze starého bytu, kde jsme bydleli před dvaceti lety. Doktorka, ke které jsem chodila před tím, než jsem změnila pojišťovnu.
Řekla jsem synovi, že ta čísla potřebuju. Podíval se na mě a řekl, že instalatéra najdu na internetu a že paní ze zahradnictví nemá ani příjmení, tak to asi není důležitý kontakt. Řekla jsem mu, že nemá příjmení, protože jí říkám Jarka a víc jsem nikdy nepotřebovala. Pokrčil rameny.
Manžel seděl v obýváku a řekl, ať to neřešíme. Že většinu těch čísel si nepamatuju a že jsem na ně stejně nevolala. Řekla jsem mu, že to, že nevolám, neznamená, že je nepotřebuju. Některá čísla mám v telefonu patnáct let. Jsou to lidé, na které bych jednou mohla potřebovat zavolat. A teď nemůžu.
Nejhorší bylo číslo na kamarádku ze střední. Nevolaly jsme si asi rok, ale věděla jsem, že tam je. Že kdybych chtěla, můžu zvednout telefon. Teď tam není a já si nepamatuju ani její příjmení za manžela. Znám ji pod dívčím jménem, ale to mi nepomůže, protože na Facebooku není.
Syn řekl, ať si ta čísla postupně doplním. Jako by to bylo snadné. Jako by stačilo někomu zavolat a říct, promiňte, můj syn vám smazal číslo, můžete mi ho znovu dát. Některým lidem nemůžu zavolat, protože jejich číslo bylo jediná spojnice, kterou jsem s nimi měla.
Řekla jsem mu, že příště mi telefon čistit nebude. Řekl, že jsem nevděčná. Že se snažil pomoct a že normální člověk nepotřebuje dvě stě kontaktů, na které nevolá. Možná má pravdu. Možná normální člověk nepotřebuje. Ale já jsem si každé to číslo tam uložila z nějakého důvodu a ten důvod pořád platí, i když na něj syn nevidí.
Kamarádku ze střední jsem nakonec našla přes její sestru. Volala jsem jí a řekla, co se stalo. Smála se a řekla, ať si zapíšu číslo na papír do šuplíku. Jako jsme to dělaly dřív. Zapsala jsem si ho. Na papír i do telefonu. Pro jistotu dvakrát.
Syn přijel zase o měsíc později a zeptal se, jestli telefon funguje líp. Řekla jsem, že jo. Na kontakty se nezeptal.
