Hlavní obsah

Syn mi zakázal pouštět vnučce pohádky. Doma jí pak dával tablet na tři hodiny, aby měl klid

Foto: magnific/Magnific.com

Syn mi zakázal pouštět vnučce televizní pohádky. Nešlo o nějaké velké drama, spíš o pravidlo, které mi jednoho dne oznámil jako hotovou věc. Tvrdil, že obrazovky dětem škodí, že vnučka má u mě raději kreslit, skládat puzzle nebo chodit ven.

Článek

Zakázané pohádky

Rozuměla jsem mu. Měla jsem ráda, když si se mnou sedla ke stolu a malovala princezny a zvířátka. Taky jsem věděla, že čerstvý vzduch a obyčejná hra jsou pro dítě lepší než blikající obraz.

Jenže při těch řečech jsem cítila drobné píchnutí. Nebylo to kvůli pohádkám samotným. Spíš kvůli tónu, kterým se mi ta pravidla předkládala. Jako bych byla ta, která to neumí, která dítěti pustí něco nevhodného, která potřebuje dohled. Přitom jsem vnučku hlídala už mnohokrát a vždycky jsem se snažila, aby u mě bylo bezpečno a hezky. Kreslily jsme, chodily na procházky, pekly buchty. Občas jsem jí pustila krátkou pohádku, když bylo ošklivé počasí nebo když byla unavená. Podle syna to ale bylo špatně.

Nechtěla jsem se hádat. Řekla jsem si, že budu respektovat jeho pravidla. Doma u nás prostě televize zůstane vypnutá. Byla jsem ochotná přizpůsobit se, i když mi to přišlo trochu přísné. Jenže člověk nikdy neví, co se děje za dveřmi druhých, dokud se tam nepodívá.

Návštěva bez ohlášení

Jednoho odpoledne jsem se k nim zastavila bez ohlášení. Nesla jsem vnučce knížku s obrázky a synovi nějaké jídlo, protože jsem věděla, že poslední dobou hodně pracuje. Zvonila jsem jednou, dvakrát. Nikdo nešel. Už jsem chtěla odejít, ale pak jsem uslyšela tichý zvuk z obývacího pokoje. Dveře nebyly zamčené, tak jsem vešla.

Vnučka seděla sama na gauči. Měla na sobě domácí tričko, vlasy rozcuchané a v klíně tablet. Obrazovka jí svítila do obličeje a ona ani nezvedla hlavu. Poznala jsem, že je to už dlouho, protože měla pod očima stíny a kolem sebe rozházené polštáře. Na stole stál nedopitý čaj a miska s drobky. Zeptala jsem se, kde je tatínek. Ukázala rukou směrem k pracovně a já uslyšela tiché klepání na klávesnici.

Syn vyšel až po chvíli. Vypadal unaveně, omluvně a trochu zaskočeně. Vysvětloval mi, že potřeboval dodělat práci, že měl důležitou videokonferenci a že tablet byl jediná možnost, jak mít klid. Nechtěla jsem mu to vyčítat před dcerou. Jen jsem se posadila vedle vnučky a zeptala se, co sleduje. Řekla mi, že už třetí pohádku.

Tři hodiny u obrazovky

Seděla jsem tam a cítila jsem zvláštní směs vzteku a lítosti. Ne kvůli tablet jako takovému. Kvůli té samotě. Kvůli tomu, že dítě sedělo v pokoji samo, zatímco já jsem doma měla zakázáno pustit jí jednu krátkou pohádku. Syn měl svou pravdu o škodlivosti obrazovek, ale doma se ta pravda najednou ohýbala podle toho, co potřeboval on. Tablet se stal chůvou, která neodmlouvá, neptá se a nezdržuje.

Vnučka byla unavená a trochu mrzutá. Když jsem jí nabídla, že si spolu chvíli budeme kreslit, nejdřív nechtěla. Byla zvyklá, že obrazovka pokračuje dál. Musela jsem ji chvíli pobízet, než odložila tablet. Pak jsme si sedly na zem a kreslily jsme domeček se zahradou. Syn se mezitím vrátil k počítači. Občas se omluvil, že to bude ještě chvíli. Já jsem mlčela a kreslila jsem s vnučkou střechu a komín.

Přemýšlela jsem, jestli mám něco říct. Chtěla jsem synovi připomenout, že u mě platí přísná pravidla, ale doma se jejich hranice posouvá podle toho, kdo zrovna potřebuje volné odpoledne. Nešlo mi o to vyhrát. Šlo mi o to, aby si uvědomil, že pravidla nemohou platit jen pro babičku a jen tehdy, když se to hodí. Dítě není hlídací služba ani nástroj na klid. A už vůbec není fér, aby se z babičky dělala ta přísná, zatímco doma se obrazovka používá jako náhradní společnost.

Dvojí metr

Když jsem odcházela, syn mě doprovodil ke dveřím. Bylo vidět, že mu to není příjemné. Nechtěla jsem se hádat, ale nemohla jsem mlčet. Řekla jsem mu, že respektuju jeho pravidla a že u mě vnučka televizní pohádky pouštět nebude. Zároveň jsem ale dodala, že mi přijde nefér, když já mám striktní zákaz a on doma nechá dítě tři hodiny u tabletu, protože potřebuje klid. Neříkala jsem to jako obvinění. Spíš jako pozorování, které mě zabolelo.

Syn chvíli mlčel. Pak řekl, že to nebylo ideální, že to takhle nechce a že si to neuvědomil. Nepromluvil o tom nijak dramaticky, ale bylo poznat, že ho to zasáhlo. Možná si poprvé uvědomil, že jeho pravidla nejsou jen o vnučce, ale i o něm. Že je snadné mít vysoké nároky na babičku, která má čas a trpělivost, ale mnohem těžší je dodržet je sám, když ho tlačí práce a únava.

Nechtěla jsem mu dávat lekci. Vím, že rodičovství je těžké a že někdy člověk udělá kompromis, který by jindy kritizoval. Taky vím, že práce z domova dokáže pohltit celé odpoledne. Ale právě proto jsem si myslela, že bychom měli mluvit o tom, co je společné. Ne o tom, kdo má pravdu. Šlo mi o vnučku, ne o vítězství.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz