Článek
„Žije s námi, ale jako bychom tu nebyli“
Hanin syn Tomáš se vrátil z vysoké školy po druhém ročníku, práci si nakonec našel, a od té doby uplynulo šest let. Bydlí v pokoji, kde má svůj počítač, fotky kamarádů ze střední a starou skříň, do které manžel kdysi přiboural poličku.
„Když přijdu z práce, dveře jsou zavřené. Když uvařím, přijde, vezme si talíř, odejde zpátky. Nepozdraví moji sestru. Nepozdraví ani mého bratra, který za ním kdysi jezdil učit ho na kytaru. Říká, že nemá co říct, že je unavený, že chce klid,“ popisuje.
„Manžel říká, že je dospělý a ať ho nechám být. Ale já mu chci jen položit talíř na stůl a slyšet, jak se má. Místo toho mám pocit, že vychovávám dospělého nájemníka.“
Hana není výjimka. Podle Eurostatu žije u rodičů v Česku 46 procent lidí ve věku 18 až 34 let, a v této skupině je výrazně víc mužů (bezmála 54 procent) než žen (37,6 procenta). Otázka „kdy odejde“ je jenom polovina problému. Druhou polovinou je „co se stane s rodinou, dokud bydlí dál“.
Co na to říká psychologie
Hanina situace není ekonomická, je vývojová. Klinická psycholožka a rodinná terapeutka PhDr. Ludmila Trapková spolu s MUDr. Vladislavem Chválou dlouhodobě popisují, co se v rodině děje, když se dospívání nedokončí. Proces dospívání nazývají „sociálním porodem“, tedy přirozeným oddělením dospívajícího od rodičů, které trvá zhruba do osmnácti let, ale pokračovat může dál. Píšou: „Vysoce náročným pro všechny členy rodiny je poměrně dlouhé období puberty a adolescence dítěte, které je završeno separací z psychosociálního prostoru primární rodiny.“
Podobně to formuluje psycholožka v rozhovoru pro magazín Psychologie.cz: „Životní styl rodičů a dítěte se může lišit, každý má jinou představu o chodu domácnosti. Mladý dospělý je zvyklý být v podřízenější roli a může v ní setrvávat i nadále. Rodiče zase naopak jsou ti, kteří dále rozhodují a pečují.“ Z toho vychází i fakt, že Tomáš se v 28 letech chová jako patnáctiletý, který se zavírá v pokoji, protože „máma zase něco chce“. Rolový vzor zamrzl a nikdo ho nepřepsal.
Co na to lidé z diskuzí
Na Modrém koníku založila matka 20letého syna diskuzi, ve které popsala, že syn doma „nic nedělá, je arogantní, povýšený, směje se do obličeje“. V odpovědích zaznívá několik motivů, které Hana zná: rozmazlení, nevyřčená psychická potíž, ztracená autorita. Jedna z diskutujících ina10 napsala: „Není to jen o tom, že přišlo 18 let a čus bus rodiče, už vás nemusím poslouchat… muselo to být už dříve, také bych se obrátila na někoho třetího (psycholog, terapeut) a zjistila, co za tím vězí.“ A jedna ze starších diskutujících drep doplnila otázku, která se Haně honí hlavou taky: „Já bych si možná položila otázku, jestli to náhodou není projev deprese, bipolární poruchy nebo hůř schizofrenie či jiné poruchy.“
V seniorském magazínu i60.cz v rubrice o tom, „když se návštěvy rodičů stávají povinností“, popisuje matka zhruba v Hanině věku přesně ten samý posun: „Současná komunikace se synem se podivně zadrhla. Nevím, kdy došlo ke zlomu, pokud k němu vůbec došlo, ale prodlevy mezi návštěvami se prodlužovaly, konverzaci převzala společenská snacha a syn se zabydlel v roli pasivního hosta. Na moje pokusy nechat se vtáhnout do debaty reagoval zpočátku zdvořile, lakonickými odpověďmi, postupně začal být podrážděný.“
Co s tím
- Otevřete otázku, nedávejte ultimáta. Místo „takhle už to dál nejde" zkuste „Jak se cítíš? Mě se stýská." Pojmenování pocitu je první krok, který obvykle dělají rodiče, ne děti.
- Vyhledejte odborníka, ideálně rodinného terapeuta, ne jen psychologa pro syna. Trapková i jiní zdůrazňují, že stagnace zasahuje celou trojici matka–dítě–otec. Sezení sám se synem často nestačí.
- Zvažte vážně možnost psychických potíží. Náhlý ústup ze sociálního života, zavírání se v pokoji a vyhýbání se cizím lidem mohou být projevem deprese, sociální úzkosti nebo počínající závažnější poruchy. Linka první psychické pomoci (116 123) je bezplatná, anonymní a funguje nonstop.
- Nastavte minimální pravidla soužití. Společné stolování jednou týdně, podíl na nákladech, převzetí konkrétní domácí odpovědnosti. Hranice ano, vyhazov ne. Ten není řešení, jen únik.
- Nestyďte se za to, že se stydíte před návštěvami. Pocit selhání je ten nejhorší rádce: nutí rodiče problém dál tajit a tím ho prohlubuje.
A co Hana?
Hana se na podzim domluvila s rodinnou terapeutkou a po třech sezeních zjistila, že Tomáš se rok skrýval s diagnózou sociální fobie, kterou jí nikdy neřekl, protože „nechtěl, aby měla starost“. Tomáš dnes pravidelně chodí na terapii, na sestru naposledy poprvé promluvil v listopadu. Hana přestala omlouvat zavřené dveře a Tomáš přestal omlouvat ji.
Mlčící dospělý syn nebývá líný ani arogantní. Bývá zaseknutý uprostřed sociálního porodu, který se nikomu nepodařilo dokončit. A první, kdo to může pojmenovat, je ten, kdo zatím dovolil, aby to mlčení mělo svůj pokoj.
Zdroje
https://www.rodice-a-deti.cz/rodice-jejich-mamahotely
https://psychologie.cz/mami-ja-vim/
https://www.lirtaps.cz/rodina-jako-socialni-deloha/
https://zpravy.aktualne.cz/datavize/mama-hotely-jsou-v-cesku-na-ustupu-zato-u-sousedu-bydli-mlad/r~fd19f328ae9011f0a1910cc47ab5f122/
https://www.modrykonik.cz/forum/rodinne-problemy/jak-zvladnout-neshody-s-dospelym-synem/
https://www.i60.cz/clanek/detail/21142/kdyz-se-navstevy-rodicu-stavaji-povinnosti
