Článek
Auto, které jsme opravdu potřebovali
V té době jsme řešili peníze i práci. Dojíždění bylo složité a každá cesta někam znamenala plánování. Když přišel s tím, že má starší auto navíc a chce nám ho dát, brala jsem to jako obrovskou pomoc.
Byla jsem vděčná a upřímně dojatá. Připadalo mi, že nám někdo podal ruku ve chvíli, kdy jsme ji potřebovali. Nikdo nemluvil o žádných podmínkách. Bylo to prezentované jako rodinná pomoc a já to tak brala.
První týdny jsem měla radost pokaždé, když jsem seděla za volantem. Připadala jsem si klidnější, protože jsem věděla, že se můžu kamkoliv dostat bez složitého plánování.
Nenápadná změna
Poprvé nás požádal o odvoz k lékaři asi měsíc potom. Bylo to jednou. Pak znovu. A postupně se z toho stala pravidelná věc.
Nikdy to neřekl přímo stylem povinnosti. Prostě oznámil termín a automaticky počítal s tím, že pojedeme my. Když jsme někdy naznačili, že to je komplikované, bylo vidět zklamání. Ne hádka, spíš ticho, které člověk cítí ještě víc.
Začala jsem si podle jeho kontrol plánovat práci. Přesouvala jsem schůzky, rušila věci, které jsem měla domluvené. Nejhorší bylo, že jsem se cítila provinile už jen při myšlence říct ne.
Co to začalo dělat mezi námi doma
Doma jsme to řešili často. Partner to viděl jednoduše. Auto nám dal, tak mu pomůžeme. Já jsem to cítila jinak. Dar by podle mě neměl znamenat, že si člověk koupí pravidelnou službu na roky dopředu.
Jenže zároveň jsem věděla, že kdybychom auto neměli, řešili bychom spoustu věcí mnohem složitěji. A tahle myšlenka mě vždycky zastavila.
Postupně mě začala štvát každá zpráva od něj. Ne kvůli tomu, že by byl zlý. Ale protože jsem přesně věděla, co přijde. Další termín. Další dopoledne pryč. Další den, kdy budu dohánět práci večer.
Jak to vypadá dnes
Upřímně mě to štve. Někdy hodně. Někdy mám chuť říct, ať si zavolá taxi nebo někoho jiného z rodiny. Ale pak si vzpomenu, jak moc nám to auto tehdy pomohlo.
Tak ho prostě vezu. Není v tom žádná hluboká myšlenka ani rodinné drama. Je to spíš tichá realita, která se stala normální součástí života.
Občas sedím v autě na parkovišti před ordinací, koukám na hodiny a v hlavě si jedu seznam práce, která na mě čeká. A zároveň vím, že příště pojedu znovu, protože některé věci se v rodinách prostě neřeší nahlas, jen se dál dělají, i když člověka vnitřně trochu žerou.
