Článek
Jméno z porodnice
Ve třetím měsíci těhotenství jsem u tchyně na obědě dostala krabici. Uvnitř byla deka s vyšitým jménem Kryštof. Tchyně řekla, že to jméno pro naše dítě nosí v hlavě od doby, kdy se Petr narodil, a že ho jednou dostane její vnuk. Petr se na mě podíval a já jsem řekla, že jsme vybrali Matěje. Tchyně mávla rukou, že se to ještě může změnit. Deku jsem uložila do skříně a nechala ji tam.
Když se Matěj narodil, poslala jsem jí fotografii a napsala jméno i váhu. Odpověděla, že je to krásný kluk, a hned se ptala, jestli už máme hotový rodný list. To mě zarazilo, ale řekla jsem si, že se jen zajímá. První návštěva v porodnici ale dopadla jinak. Tchyně přišla k postýlce, naklonila se a řekla něco o Kryštofkovi. Já jsem ji opravila, že je to Matěj. Usmála se a řekla, že babička má nárok na svoje oslovení.
Opravy mezi příbuznými
Petrova sestra mi po pár dnech zavolala, jestli je pravda, že jsme dali synovi úřední jméno Matěj, ale doma mu říkáme Kryštof. Řekla jsem jí, že doma mu říkáme Matěj a že Kryštof je nápad tchyně. Sestra se zasmála, že jí to tchyně podala jako rodinnou tradici. Večer jsem to řekla Petrovi. Ležel na gauči, Matěj spal v kočárku, a Petr řekl, že jeho máma to nemyslí zle. Prý chce jen, aby měl kluk po dědovi jméno, které ona sama kdysi nemohla prosadit. To mi vysvětlilo její motiv, neomluvilo ale to, že nás obcházela.
Petr se tomu nejdřív smál. Řekl, že jeho máma vždycky všechno přibarví, ale že kvůli jednomu jménu nebudeme bojkotovat rodinu. Chtěla jsem po něm, aby jí zavolal a řekl jí, že Matěj je Matěj. Slíbil, že to udělá. Když jsem se po dvou dnech zeptala, přiznal, že jí to řekl jen mezi řečí, když už spolu mluvili o něčem jiném. Tchyně mu prý odpověděla, že dítě má právo na babiččinu lásku i s jejím jménem. Petr to považoval za vyřízené. Já ne.
Kryštof u oběda
Když bylo Matějovi čtrnáct měsíců, začal ukazovat na lidi. Na nedělním obědě u tchyně se syn plazil po koberci a tchyně na něj zavolala svým vybraným jménem. Matěj zvedl hlavu a podíval se na ni. Tchyně se rozzářila a řekla všem u stolu, že to je důkaz, že mu jméno sedí. Petr se zasmál a já jsem řekla, že reaguje na tón hlasu, ne na jméno. Tchyně na to odpověděla, že dítě slyší víc než dospělí a že si samo vybralo. Matěj se mezitím vrátil k hračkám a já jsem cítila, jak se mi svírá čelist.
Cesta domů byla tichá. Petr řekl, že kvůli jménu nemůže přestat jezdit za mámou, že mu pomáhá s drobnostmi v domě a že by to byla zbytečná válka. Já jsem namítla, že nejde o válku, ale o to, že se syn učí, jak se jmenuje. Petr pokrčil rameny, že stejně jednou pochopí, že Kryštof je babiččina přezdívka. Jenže přezdívka to nebyla. Tchyně před dítětem i před příbuznými tvrdila, že naše jméno je jen na papíře.
Nedělní kabát
Následující týden jsem Petrovi navrhla pravidlo. Návštěvy rušit nebudeme, ale když jeho máma syna osloví Kryštofem, já ho vezmu a odjedeme. Taky jsem řekla, že u ní Matěje nenechám samotného, dokud bude jméno používat. Petr se tvářil, že přeháním, ale souhlasil, že to zkusíme, protože nechtěl, abychom se hádali před dítětem. Domluvili jsme se, že ji nebudu opravovat potichu, ale nahlas a hned. Nebylo to příjemné, ale bylo to konkrétní.
V neděli tchyně uvařila oběd a hned ve dveřích natáhla ruce. Zavolala syna svým jménem. Petr zůstal stát. Já jsem syna vzala do náruče, oblékla mu bundu a řekla, že přijedeme, až bude tchyně používat jméno, které jsme mu dali. Tchyně se ohradila, že si dělám z návštěv divadlo. Neodpověděla jsem jí. Podala jsem Petrovi jeho kabát a on si ho vzal. Venku se mě zeptal, jestli to myslím vážně. Řekla jsem, že ano, a on šel vedle mě k autu.
Další neděli tchyně otevřela dveře a řekla synovi správným jménem, které měl v rodném listě. Bylo vidět, že jí to dalo práci. U oběda použila ještě jednou to své, ale tentokrát se zarazila a opravila se. Matěj se po ní usmál a já jsem jí podala talíř. Nechala jsem ji syna pochovat, ale hlídání jsem odložila na dobu, až si budu jistá, že jméno vydrží i beze mě. Když jsme odcházeli, tchyně řekla Matějovi správné jméno a já jsem jí podala kabát.
