Článek
Jak to u ní chodí
Tchyně si žije lépe než my s manželem. Ne proto, že by dřela v práci. Nepracuje už roky a žije z dávek a příspěvků, které si umí zařídit tak, že jí nic nechybí. Když k ní přijdeme na návštěvu, stůl se prohýbá jídlem a nové věci má častěji než lidé, kteří chodí do práce šest dní v týdnu. Nikdy to nekomentujeme. Jen se usmíváme a snažíme se neporovnávat. Stejně to ale ve mně hlodá.
Nepochopení
Když jsme si s partnerem pronajali malý byt, byla jsem na sebe pyšná. Platíme si vše sami a nic nám nespadlo do klína. Jednou jsem jí řekla, že nás nájem tlačí. Odpověděla, že bychom měli zabrat, protože mladí mají energii a možností je přece hodně. V tu chvíli jsem pochopila, že jí nejde o to nás povzbudit. Ona prostě nerozumí, jaké to je žít bez jistot. Nikdy nám nepomohla ani drobností. Zato ráda přidá radu, která zabolí víc než pomůže.
Jak to mezi námi zamrzlo
Začala jsem se návštěvám vyhýbat. Připadala jsem si tam jako žák, který nedosáhl na laťku. Tchyně opakovala své věty a já měla pocit, že mi sahá na něco, co poctivě budujeme. Partner ji brání, prý to nemyslí zle. Jenže tón, kterým to říká, je až příliš samozřejmý. Jako by bylo normální poslouchat výčitky od někoho, kdo o pracovním dni už dávno ztratil představu.
Moment, kdy se mi sevřel žaludek
Minule se mě zeptala, proč si nenajdu druhou práci. Vysvětlila jsem, že už teď sotva zvládám jeden plný úvazek. Zasmála se, že jsem pohodlná. Tehdy jsem poprvé neuhnula pohledem. Řekla jsem, že pohodlí nevzniká z dávek, ale z toho, že člověk ví, co všechno pro svou rodinu dělá. V místnosti ztichlo. Ne proto, že bych křičela, ale protože jsem řekla přesně to, co jsem si dlouho myslela.
Co se změnilo
Od té chvíle se mi dýchá volněji. Nic se mezi námi nevyřešilo a možná ani nevyřeší. Ale konečně jsem pochopila, že moje hodnota není v tom, kolik rad unesu. Je v tom, že každý den vstanu a nespoléhám na nic, co by přišlo samo. Možná jsme mladí, ale snažit se umíme. Jen jinak, než si ona představuje.
